Umění patří surovcům

Výstava, jež předminulý týden započala v pražském Domě U Kamenného zvonu, může nezasvěceného návštěvníka zaskočit. Podmanivě krásná dílka tu visí vedle zjevně neumělých, z některých vane neuvěřitelná pečlivost a pracnost, jiná jsou jen tak halabala načrtnutá, mnohá vyznívají humoristicky, ale z dalších naskakuje husí kůže. Jako by se tu prolnuly nejrůznější výtvarné úrovně, které uměnovědci obvykle přísně oddělují, aby zdůraznili hierarchie hodnot. Leccos by se svým zpracováním mohlo blížit umění, které bývá označováno jako naivní, celek však rozhodně nepůsobí nijak prostince a mile. Otevírá naopak průhled do duševních labyrintů, kam zabloudí jen málokdo. Francouzský malíř Jean Dubuffet, jenž se sbíráním podobných výtvorů začal, pro ně už před více než šedesáti lety vymyslel pojem l’art brut, jenž bývá do češtiny překládán jako surové, popřípadě syrové umění.

Svět extrémních zkušeností

Art brut vytvářejí lidé, kteří nepodléhají žádným kulturním vzorům. K výtvarné činnosti je často přivedla duševní nemoc nebo spiritistické zážitky, není to však podmínkou. Pod pojem se rovněž nedá automaticky zařadit veškerá výtvarná produkce duševně nemocných či spiritismem inspirovaných tvůrců. Definice podle znalců neexistuje – pokaždé, když jsme přesvědčeni, že jsme konečně pochopili, oč se jedná, objevíme příklad, který vše zpochybní. I proto se art brut stalo možná větším tvůrčím…