Odtud šli na smrt

Není to informace nová, ale může být inspirativní, konkrétně pro ty, kteří se snaží ochránit památku těch, jež semlela genocidní mašinerie nacistů. Ta otázka se totiž u nás vynořuje stále znovu: Musí být k problému konstatování šedesát let starého faktu povolávána policie, justice, ba akademie věd? Musí do sporu zasahovat prezident – nota bene nikoli zdůrazněním mementa a jeho aktuálních dopadů či hrozeb, ale mudrováním nad typologií lágrů i nad tím, zda k tomu Romové nepřispěli sami špatnou hygienou? Samozřejmě že ne, vždyť k tomu by měl stačit zdravý rozum, aniž by se jeho nositel musel honosit doktoráty či mandáty voličů. Nicméně i zdravému rozumu je někdy třeba ukázat cestu. Podívejme se do Francie.

Běžný návštěvník Paříže, nikoli specializovaný historik mířící na konferenci úzkého kruhu odborníků, tam na budovách některých základních škol může zahlédnout malé, leč nápadné kamenné desky s následným nápisem: „Na památku žáků této školy, deportovaných v letech 1942 až 1944 za to, že se narodili jako Židé, nevinných obětí nacistického barbarství za aktivní spolupráce vlády ve Vichy. Zahynuli v táborech smrti. Nikdy na ně nezapomeneme.“ To je skutečný krok proti popíračům, který říká to hlavní, to, co nesmí být předmětem sporu, byť maskovaného za debatu: tady žili, odtud byli na základě rasových kritérií deportováni s cílem fyzické likvidace – byla to mašinerie smrti a podílely se na ní i kolaborantské úřady. Tečka. Ona tečka samozřejmě nebrání historikům ani amatérům v bádání, debatách či interpretacích. Kolik jich bylo, kolik se zachránilo, čí vinou, čí zásluhou, nakolik byl kdo aktivní či pasivní, kdo pod maskou kolaborace pomáhal… I hnidopich si přijde na své: Zasahovala snad pravomoc úřadů ve Vichy i do okupované Paříže? Ale jádro faktu je vytesáno do kamene.

Všimněme si též data na okraji desky z pařížské čtvrti Marais: 15. listopad 2003. Dokládá, že i svobodné a demokratické Francii trvalo více než půlstoletí, než dospěla k takto transparentnímu kroku – byť to nebylo cestou zákona, ale na základě spontánních iniciativ. I Francie měla své Maurice Papony, úředníky vichystické vlády odpovědné za deportace, kteří pak dělali kariéry ve státní správě osvobozené republiky a do centra pozornosti – v případě samotného Papona i justice – se dostali až v 90. letech. A též u nás platí, že raději pozdě než nikdy. Ten, komu nejde o rozmělňování jádra věci, ale o princip, si může podobnou desku představit například na místech bývalých cikánských lágrů v Letech či Hodoníně u Kunštátu. Stačilo by ji jen okopírovat: „Na památku zde vězněných a odtud deportovaných za to, že se narodili jako Romové, nevinných obětí nacistického barbarství za aktivní spolupráce protektorátních úřadů. Zahynuli v táborech smrti. Nikdy na ně nezapomeneme.“