Lekce

Dá se to brát jako malá zkouška na zvažovaný většinový systém – prý východisko z volebního patu. Možná, ale aby fungoval, musí stát na nutné dávce velkorysosti vítězů vůči těm ostatním. Jediná vládnoucí strana nemůže trvat na svých dogmatech tak striktně, jako když je zvolena v poměrném systému, kde zastupuje především své voliče.

To, jak by tahle velkorysost mohla v Česku vypadat, předvádí poslední dobou sociální demokracie. Napřed její ministr financí odmítl vyplatit miliony korun za minulé volební hlasy a mandáty Evropským demokratům. Pod záminkou, že zákon přisuzuje peníze pouze „stranám“, a nikoli „sdružením“ (jak si uskupení Jana Kasla tehdy říkalo), poškodila výkonná moc konkurenta, aby nemohl vést dražší a možná úspěšnější volební kampaň.

Druhou lekci vidíme teď, kdy ČSSD blokuje ustavení vlastního parlamentního klubu zelených. Jednací řád sněmovny mluví o minimálně deseti členech klubu. Jenže tato norma vznikla v čase jiného volebního zákona, kdy jakákoli strana ve sněmovně nemohla získat méně než deset členů. Pojistka měla bránit, aby se kluby dál nedělily a nenárokovaly si další funkce ve výborech, auta a příplatky. Teď je ale situace jiná. Zelení mají šest poslanců přímo z voleb a je logické, aby měli stejné výhody jako ostatní.

Sociální demokraté říkají, že to nejde. Každý tak může vidět, jak by vítězné „většinové braní“ fungovalo v praxi.