Jsi hořkosladké, São Paulo

Patří k nejbohatším místům Latinské Ameriky, ale rozmařilé bohatství se tu mísí s extrémní chudobou. Přes nespočet problémů a nebezpečí by ale jeho obyvatelé za nic jiného neměnili.

Když Eliana Santanová (43) ucítí pach smažených sardinek, udělá se jí zle. Když na ulici uvidí psa, vyhne se mu velkým obloukem. Eliana také nikdy neodolá, když uvidí obyčejný chleba. Když byla dítě, někdy nevařili celé týdny nic jiného než sardinky. Do školy chodila rozblácenou smrdutou ulicí a v patách jí běželo hejno zdivočelých psů. Kousli ji mnohokrát, do nohy nebo i do ruky, když zrovna nebyla rychlá. V dětské ruce měla sice vždycky nachystané kamení, ale otázka, jestli ti psi byli naočkovaní třeba proti vzteklině, zní dodnes v São Paulu absurdně. Rodina Eliany – matka, otec a dalších pět sourozenců – se v padesátých letech přistěhovala z brazilského venkova a od chudoby kostelních myší je dělil jen otcův mizerný plat státního zaměstnance – tedy kopáče silnic. Město bylo ale obrovské, mělo jen pár milionů obyvatel a všude byla cítit naděje. Tenkrát ještě namíchaná jen z vůní tropických rostlin, bez ingrediencí dnešního smogu.

Hlad a lokomotiva

Eliana je drobná žena s kakaovou pletí, černýma očima a evropsko-indiánskými rysy. Její matka je Italka a otec brazilský indián. Vzali se na truc italské rodině, která po první světové válce v Evropě umírala hlady,…