Šibíkova válka

Celosvětově známý fotograf. Nejlepší český reportér. Výstava nazvaná Stories a vydání velkolepé stejnojmenné knihy nejsou zdaleka první příležitostí, kdy o Janu Šibíkovi čteme v médiích takovou chválu. Po pěti letech si hvězda časopisu Reflex dopřála další rekapitulaci na pražské Staroměstské radnici. Při hledání odpovědi na otázku, co Šibík znamená pro českou dokumentární fotografii, musíme ale hned v úvodu přiznat, že jenom se superlativy si nevystačíme.

Pod skleněným stropem

Jan Šibík představuje v českém kontextu jedinečný fenomén. S minimálním zázemím se mu daří dělat práci, kterou jinde obvykle obstarávají zaměstnanci mamutích agentur nebo mezinárodní hvězdy na volné noze. Dokumentovat nejaktuálnější světové konflikty vyžaduje nejen odvahu, ale také spoustu peněz – na letenky, ubytování, pronájmy aut, průvodce či úplatky. A protože po kvalitních autorských reportážích dnes není valná poptávka, i věhlasní reportéři jako James Nachtwey nebo Antonín Kratochvíl často s napětím čekají, jaký časopis je osloví a jaké podmínky si bude klást.

Jan Šibík se proti nim může paradoxně cítit jako svobodný člověk. Za patnáct let se mu podařilo přesvědčit šéfredaktora i vydavatele Reflexu, že financovat jeho cesty je dobrá investice. „Už jednou jsem odmítl nabídku pracovat pro agenturu AP a odmítl bych ji znovu,“ říká Šibík, „v Reflexu mám svobodu.“ Platí…