Probouzení v Bruselu

Evropská unie je sexy. Z Rumunska, Bulharska, Ukrajiny nebo třeba Mauretánie vypadá jako zázrak. Sousední země dělají kde co, aby do ní mohly vstoupit, a obyvatelé těch vzdálenějších, kterým členství v bohatém evropském spolku vůbec nehrozí, často na nic nečekají a vyrážejí do Evropy nelegálně na vlastní pěst.

Jenže uvnitř tohoto zázraku jsou všichni zaražení. Mají pocit, že jim dochází dech. Nejsou si jisti, jak si to doma uspořádat, aby všechno fungovalo. Jsou unavení. Chtějí svůj klid. Často ani netuší, jak se spolu o tak vážných otázkách vůbec bavit. Ale chtějí být spolu. Jinak už si to ani neumí představit. Evropská unie na svém posledním summitu v Bruselu působila jako úzkostlivě ohleduplná domácnost oklepávající se z pořádného životního karambolu. Bylo to opatrné, klidné a trošku křečovité.

Reflexe reflexe

Nad pomníkem z oceli a skla, který obrovská budova Evropské rady v Bruselu připomíná ze všeho nejvíce, visí lepkavé, šedivé mraky. Uvnitř v klimatizovaném přítmí dráždí rakouský diplomat novináře. „Jsme ve zlomovém okamžiku. Období reflexe skončilo.“ Následuje překvapené zahučení. „A co bude teď?“ ptají se žurnalisté. „Další podobné období,“ přichází s pointou vítězoslavně Rakušan. „To ale ještě nemá název.“

Rakušané právě zažívají konec svých šesti měsíců slávy. V Bruselu se koná letní summit Evropské unie, který…