Falešný zázrak v Číně

Film Letní palác kritizuje totalitu dosud nevídaným způsobem. Západ to ale nedokázal ocenit.

Letošní filmová přehlídka v Cannes přinesla zajímavý paradox. Navzdory politické citlivosti tohoto festivalu se nedočkal žádné ceny pozoruhodný čínský snímek Letní palác. Toto dílo přitom zatím nejotevřeněji kritizuje domácí režim a jeho syrový charakter je pro čínskou kinematografii zlomový. Nabízí se tedy otázka, v jaké pozici jsou doma nezávisle myslící čínští filmaři a co pro ně Západ může udělat.

Pohádka ano, lidská práva ne

Filmu se v Číně v posledních letech daří – alespoň podle čísel: 550 domácích snímků ročně a padesát pět multiplexů otevřených jen za rok 2005. Nová státní filmová studia lákají koproducenty nízkými cenami i profesionálním zázemím. Zatímco diváků v kinech na Západě ubývá, v Číně je tomu naopak. Na letošním festivalu v Šanghaji bude porotě předsedat Luc Besson coby první porotce ze Západu v třináctileté historii akce. Nedávno se objevil v hollywoodských studiích zástupce státní firmy China Film Coproduction Corp. Host hovořil o dosavadní úspěšné spolupráci (třeba na snímcích Kundun, Sedm let v Tibetu či Poslední císař), v respektovaném časopise Variety připomněl Američanům čínské krásky Michelle Jeoh a Zhang Ziyi a jejich hollywoodské úspěchy. A dodal, že v Číně oproti západnímu mínění neexistuje cenzura, protože jinak by tohle všechno nešlo.

Možnosti čínského filmového trhu jsou pro Západ v tuto chvíli nedozírné. Znamená to ale, že nastávají skutečně zlaté časy čínského filmu?

Národní filmový boom obvykle kromě peněz a spotřební zábavy přináší i výrazné filmy. Rodí se nový styl a vzniká nový pohled na svět. Bylo to stejné v poválečné Evropě, v Austrálii sedmdesátých let a dnes třeba v Latinské Americe.

Tohle všechno dnes v Číně chybí. Studia jsou sice státní, ale země je plná soukromých producentů. Oficiálně nikdo filmařům nic nenařizuje. Přesto zde nejsou režiséři, kteří chtějí mluvit o současnosti nezávisle, divoce a po svém. A kam zmizely nadějné talenty z devadesátých let? Dnes nemluvíme o čínských režisérech, spíš o čínském cash flow nebo stoupající návštěvnosti. Pokud v exportovaných filmech probleskne současnost, je vkusně přičísnutá. A když se objeví kritika režimu, pak směřuje do minulosti.

Do poloviny osmdesátých let byla čínská kinematografie ideologická. Zlom přinesli až dva giganti historického filmu: Chen Kaige a Zhang Yimou. Hlavně jejich snímky Vyvěste červené lucerny (1991) nebo Sbohem, má konkubíno (1993), které získaly nejprestižnější světové ceny. Tyto vitální eposy z novodobých čínských dějin přišly ve chvíli, kdy západnímu filmu docházel dech. A navíc: malou uměleckou velmocí se stal Tchaj-wan, který vydal světu několik geniálních osobností, jmenujme režiséra Tsai Ming Lianga (Díra) nebo Ang Lea (aktuálně Zkrocená hora). Jiní (mnohem civilnější) byli čínští filmaři z Hongkongu anebo z New Yorku.

Tyhle doby jsou pryč. Na Tchaj-wanu zabila film ekonomická krize. Z Hongkongu se hodně filmařů vystěhovalo. A „velká Čína“ mlčí a její prominentní režiséři točí elegantní, ale bezzubé akční filmy. Ve světě boduje nanejvýš Klan létajících dýk. Vypadá to, že točit thrillery, pohádky a kung-fu a vydělávat na tom je v pořádku. Ale pokud mluvíte třeba o občanských právech nebo o sexu, vznikne problém. Ne před natáčením – to dnes asi opravdu nikdo nehlídá. Při uvedení ale hrozí, že Státní úřad pro rozhlas, film a televizi (SARFT – State Administration for Films, Radio and Television) nepustí váš film do kin. A pokud byste zlobili dál, může vás postihnout zákaz filmování v Číně až na pět roků. Oficiálně je sice těžké zjistit, kolik lidí zákaz postihl, ale filmaři se ho bojí skoro stejně jako vězení.

Koho podporovat

Je šestnáctého května 2006, předvečer festivalu v Cannes. Jedenačtyřicetiletý čínský režisér Lou Ye přemýšlí, co dál. Státní úřad SARFT zatím nevydal povolení k účasti jeho filmu Letní palác v hlavní soutěži. Důvod je všem jasný: jde o příběh studentů, kteří prožili nejdůležitější okamžiky ve dnech masakru na náměstí Tchien-an-men. Jejich životy nadosmrti poznamenala touha po svobodě, smysl pro politiku a chuť volné lásky. Přestali se bát.

Letní palác není jen výkřikem proti režimu. Je to ještě horší: režisér režimem pohrdá. Je prostě individualista a něco takového v Číně ještě nebylo. A jde ještě dál: říká, že lidí, jako je on, je prý v Číně spousta a nedá se to zastavit.

Technicky o nic nejde, kopie je ve Francii a do soutěže ji přihlásil francouzský distributor Wild Bunch. Jenže Lou Ye chce promítat film především v Číně a bez povolení SARFT to nepůjde. Kdyby ale Letní palác vyhrál v Cannes některou z hlavních cen, úřady by si patrně nedovolily film zastavit. Lou Ye to riskne a Letní palác je uveden. SARFT zatím v Pekingu vydává prohlášení: nepustí film do čínských kin, protože má špatnou obrazovou a zvukovou kvalitu. Lou Ye prohlašuje v deníku Libération, že cenzurní orgány nejsou kompetentní jeho film posuzovat. „Je to ubohost. Nakonec bude stejně kolovat na pirátských DVD,“ říká tvůrce.

Mezitím vycházejí recenze ve světových denících. Celkem pozitivní, ale také nanicovaté. Letní palác je prý moc dlouhý, není dost radikální. Ani jedna ale neříká to hlavní: Letní palác je daleko důležitější než miliony létajících dýk, protože mluví o tom, co se v Číně mění – mentalita střední generace. A protože mu to po návratu nemusí doma projít.

Letní palác nakonec nic nevyhrál, přestože si to zasloužil. Možná i proto, že v porotě byli dva konformní Číňané, kteří mysleli na své případné problémy: hongkongský klasik Wong Kar Wai jako předseda a již zmíněná hvězda z filmu Gejša Zhang Ziyi.

Kdo žil v totalitním státě, může je chápat. Ale jak pochopit ty ostatní? Otázka totiž nezní, proti čemu v Číně protestovat, ale také za koho se postavit. V Evropě se sice Letní palác nejspíš bude hrát na festivalech a v některých art kinech, ale Lou Ye patří k lidem, kteří by nás měli zajímat mnohem víc.

Autorka je spisovatelka.