Záhada volebního patu
Jak vlastně skončily volby? Mají jasného vítěze - občanské demokraty, a poraženého - komunisty. Přesto situace míří do dlouhých a nebývale komplikovaných vyjednávání. Tady je zpráva o náladách a rodících se plánech stranických centrál.
Jak vlastně skončily volby? Mají jasného vítěze - občanské demokraty, a poraženého - komunisty. Přesto situace míří do dlouhých a nebývale komplikovaných vyjednávání. Tady je zpráva o náladách a rodících se plánech stranických centrál.
Novinek a překvapení je dost a dost. Volební účast se zvedla o bezmála šest procent – to je skvělá zpráva, protože od prvních svobodných voleb zatím jen klesala.
Zřejmě právě tento faktor pak zapříčinil, že komunisté si z mocenského koláče ukrojili výrazně méně (o pět procent) než minule. Další velkou novinkou je úspěch dosud neparlamentní Strany zelených a paradoxně zároveň nárůst podpory velkých stran. Občanským a sociálním demokratům
minule ubylo shodně po dvou procentech voličů, letos si naopak ODS polepšila o téměř jedenáct procent, sociální demokraté o dvě. Polepšili si i v absolutních číslech, což se před čtyřmi lety podařilo jen komunistům. ODS získala o 725 tisíc více příznivců, sociální demokraté o 288 tisíc.
Na politické mapě nedošlo u zavedených stran k zásadním přesunům, ale pohyby, které si později zaslouží podrobnější rozbor, proběhly. Za pozornost stojí proměna Ústeckého kraje. Politici ODS mu přezdívají „rudý sever“, a přesto se
tam ústeckému primátorovi Petru Gandalovičovi podařilo dotáhnout vítěznou ČSSD s Jiřím Paroubkem v čele kandidátky na půlprocentní rozdíl a oproti minulým volbám pro ODS získat o deset procent víc než v roce 2002. Komunisté, kteří měli Ústecko minule jako kraj s největší podporou, naopak spadli z pětadvaceti na šestnáct procent! Hlavní bašty stran se jinak příliš nezměnily – ODS má tradiční jedničku Prahu, i tady však podpora občanských demokratů po celá devadesátá léta klesala, ale letos vystřelila na 48 procent, což je o patnáct procent více než minule. Potvrdilo se i rozložení sil, podle něhož je na Moravě silnější ČSSD a v Čechách – s výjimkou Ústeckého kraje – zase ODS. Sociální demokraté zůstávají nejsilnější v Moravskoslezském kraji, a dokonce si tam polepšili o čtyři procenta.
V roce 2002 tehdejší šéf ČSSD Vladimír Špidla svým distancem od opoziční smlouvy a slibem nespolupracovat s komunisty zvýšil popularitu ČSSD u obyvatel velkých měst, jinak tradičně pravicových. Některá z těch, která získal Špidla, ovšem Paroubek letos ztratil, a naopak ODS výrazně posílila – v Praze spadla ČSSD o tři procenta, v Hradci Králové o procento, v Českých Budějovicích či Zlíně rovněž o procento, ale ODS v obou městech vyskočila oproti posledním volbám o jedenáct procent. Podobně posílili občanští demokraté ve většině velkých měst.
Nazdar, ministře
V pražském Slovanském domě se hrne mládež na třetí díl akčního trháku Mission Impossible, zatímco pár metrů od vchodu do kina číšníci luxusní restaurace Kogo zakapávají citronem salát z chobotniček, kterým si tu krátí čas do výsledků voleb členové ODS. Vrcholné politiky strany nevidno, úkol ustát v přímém přenosu případnou zprávu o třetích prohraných volbách připadl šéfovi poslaneckého klubu Vlastimilu Tlustému. Ale všechno se vyvíjí skvěle. Když se modrý sloupec ODS z prvního odhadu výsledků vytáhne do výšin osmatřiceti procent, Tlustý překvapeně zdvihne obočí, dlouze vydechne, a když se objeví osmiprocentní lidovci a sedmiprocentní zelení, zamumlá si pro sebe s úlevou, že „to bude stačit“. Za půl hodiny se zjevuje Mirek Topolánek v šedém obleku s kravatou v národních barvách, a i když je zdrženlivý v komentářích („já zatím nejásám“), červené skvrny vzrušení, které mu naskákaly po obličeji, a svítící oči prozrazují, jak moc si lídr ODS oddychl a jakou má radost. A novináři kroutí hlavami nad tím, jaký je často nerudný Topolánek usměvavý.
Oficiálně se ještě neslaví, jsou to přece teprve předběžné výsledky, osazenstva Koga se ale zmocňuje špatně skrývaná rozjařenost, bafají první doutníky, cinkají přípitky. „No ty krávo!“ volá majitel mediální agentury a člověk blízký pražské ODS Radim Janoušek, když se v Praze podle odhadů občanští demokraté přehoupli přes padesát procent. „Nazdar ministře!“ plácají zase kolegové po zádech šéfa pražské ODS Jana Bürgermeistera a on si to nechá uzarděle líbit. „Ano, ona mi není cizí představa být ministrem, třeba pro místní rozvoj,“ prohlašuje potom sebevědomě. Poslanec Petr Bratský komentuje televizní
vystoupení ministra kultury Vítězslava Jandáka: „Víťo, tak to jsou tvoje poslední slova.“
O pár hodin později si sice předseda ODS před dalším živým vstupem otírá papírovým kapesníkem zpocené čelo, ale ještě stále uvolněně vtipkuje, když vidí, že by ODS ve dvojkoalici se zelenými obsadila hned polovinu sněmovny. „Ještě jeden mandát a mohli bychom Kalouska vydírat,“ směje se. Suverénní většina se vytrácí, ale pořád to nikoho moc nebere, protože je to stále vítězství pravice, a navíc v součtu ještě chybí velká města včetně metropole, a tam na ODS zatím nikdo nikdy neměl. „Teď jim to nandáme v Čechách a v Praze,“ zatíná ruku v pěst šéf Senátu Přemysl Sobotka. Najdou se už ale tací, kteří Sobotkovu víru nesdílejí. „Není to průser, ale není to nic senzačního,“ sděluje někomu do telefonu Zahradilův poradce Petr Plecitý.„Takové vítězství od Pyrrhy,“ prohodí senátor Tomáš Julínek.
Když si v živém vstupu z Lidového domu místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka rýpne, jakou že to má ODS s tyrkysovou koalicí těsnou většinu, jeho jmenovec pozdvihne sklenku červeného a odpoví: „Ale je naše!“ Víra v „těsnou, ale naši“ většinu se zachvěje kolem osmé, když začnou z různých zdrojů chodit přepočty výsledků na poslanecké mandáty. „Je to hrůza,“ vynoří se odkudsi bledý plzeňský lídr Jiří Pospíšil. „Je to 99 pro nás, 101 pro ně.“ Senátor Jan Pavlata, když to slyší, tak jen hlesne: „Jestli je to tak, tak je to nejhorší den v mém životě.“ Nejistota trvá hodiny, během nich zmizí hlavní politici ODS do zákulisí jednat o tom, co dál. Ještě šedesát minut před půlnocí není jasno. Zděšení z patu nebo z většiny levice zvyšuje prohlášení premiéra Paroubka. „To je prase,“ hlesne kdosi znechuceně do všeobecného pískotu a bučení, když Paroubek mluví o novém únoru 48. Aplaus naopak vzbuzuje šéf zelených Bursík, když říká, že se sociální demokraté nemají ani pokoušet jim něco nabízet, a prezident Klaus oznámením, že vyjednávání zahájí s vítěznou stranou. I když stále nikdo neví, kdo má většinu nebo zda nastal totální pat sto na sto, debatuje se o tom, co s tím. Poslanec Marek Benda má jasno – na podzim se jde volit do komunálu, a když už voliči u těch uren budou, rozhodnou znovu o sněmovně a vládě. A co do té doby? Překlenula by to provizorní vláda, třeba velká koalice. Tak to už můžou rovnou uzavřít koalici s ČSSD na celé čtyři roky. „Po tom, co předvedl Paroubek? Nikdy,“ říká Benda. Ústecký primátor Petr Gandalovič rozhodně kroutí hlavou. „K čemu předčasné volby? K čemu velká koalice? Prostě bude stovková vláda.“
Já jim ruku nepodám
Ministr průmyslu Milan Urban upíjí spolu s přáteli pivo v restauraci Lidového domu a opatrně předpovídá: „Situace je dost nepřehledná, může to skončit plichtou. Záleží na tom, jestli se zelen dostanou do parlamentu.“ Je před druhou, z chladicích boxů s ledem vyčuhují vinné lahve, vyleštěné sklenky stojí v zákrytech, hřeje se guláš, stoly obtěžkávají podlouhlé talíře se sýry, salámy a zeleninou. Chomutovský stranický boss Roman Houska s blahosklonným úsměvem přesvědčuje okolí i sama sebe: „Dostaneme 35 procent. Vždycky, když je volební účast nad 50 procent, tak jsme první.“ Krátce před zavřením volebních místností doráží Jiří Paroubek a pózuje před fotografy. Když pak na jedné ze dvou velkoplošných obrazovek vyskočí první odhady, tzv. exit polls, podle kterých ODS utekla ČSSD o osm procent, zachovává poker face, ale otírá si čelo kapesníkem. „Naše čísla se budou zvyšovat, výzkumníci se ptali ve velkých městech, naši příznivci dlouhodobě neříkají, že nás volí,“ říká premiér. V sále panuje zkoprnělé ticho. Na nádvoří osaměle trčí mikrofony, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka a Jaroslav Tvrdík se radí před prvním televizním výstupem. Od baru se v narážce na paralelně probíhající utkání českých fotbalistů ozývá: „V pondělí bude v novinách šílený titulek: vyhrála ODS, Trinidad a Tobago.“
Odhady neodhady, raut na nádvoří pozvolna nabývá na obrátkách, do stěn budovy se opírá sluníčko, číšníci kmitají, v rohu zurčí kašna a prázdná místa za mikrofony zaplnili prošedivělí jazzmani ze skupiny Pražský dixieland. Setrvačnou zábavní mašinerii postrkávají dopředu i zlepšující se vyhlídky sociálních demokratů. Po sečtení 65 procent hlasů to vypadá na těsný výsledek, trousí se další známé tváře, dřívější i současné – David Rath, Richard Falbr, Pavel Mertlík. U našeho stolku žádá přezíravým gestem o oheň Vítězslav Jandák. S provoláním „nevidím žádný Mrázky“ přichází i Václav Kočka, proslulý svými kontakty na premiéra a podezíraný policií z podílu na vraždě podnikatele Mrázka. Do sálu s rozpřaženýma rukama a plyšovým lvíčkem v ruce téměř vtančil Zdeněk Škromach se slovy: „Jirko, děkujem!“
V půl šesté to vypadá na 101 mandátů pro koalici ODS-lidovci-zelení. Nově zvolený poslanec Richard Dolejš se hotoví k odchodu. „Není co řešit, budeme silná opozice. Spojenectví s ODS není na pořadu dne.“ „Já už nechci vládnout,“ přidává se Zdeněk Škromach. „Já to těm klukům ušatejm modrejm přeju.“ Ministr financí Bohuslav Sobotka střízlivě shrnuje výsledek. „Získali jsme sice víc mandátů než minule, ale míň než ODS. Takže ta by měla mít jako první možnost sestavit vládu.“ Ještě se čeká na prohlášení předsedy. Ten jako jediný z šéfů parlamentních stran nevystoupil v televizních volebních studiích a dlouho dopředu avizuje, že v osm hodin přednese zásadní prohlášení. Špičky ČSSD se zavírají v labyrintu Lidového domu, kolem improvizovaného pultíku se tísní dav novinářů. Slovo předsedy se odkládá o půl hodiny. Minuty čekání trvají věčnost. Konečně premiér za doprovodu manželky a nejbližších věrných vchází do místnosti a z poznámek na papíru předčítá sebevědomá, ostrá slova. Útočí na novináře, kteří podle něj ve volební kampani pracovali pro ODS. Důrazně deklamuje a přidává další a další obvinění, přítomní zástupci tisku kroutí hlavami. Sociální demokraté podle premiéra bojovali proti jednotné frontě „zločinců typu Krejčíře, lhářů typu Kubiceho, mocichtivé ODS“. Když oznámí, že vítězi voleb nepodá ruku, a přirovnává současnou situaci k únoru 1948, dal by se vzduch v sále krájet. Na dvou obrazovkách vedle sebe se odehrává absurdní drama: jedna zabírá v přímém přenosu o pár metrů dál řečnícího Jiřího Paroubka, druhá na programu ČT 1 baviče Vladimíra Hrona se strženou parukou v ruce. „Prověřujeme možnost podat žalobu na neplatnost voleb u Nejvyššího správního soudu,“ hřímá dál Paroubek. „V tuto chvíli nepředpokládám, že by pan Topolánek byl schopen sestavit vládu s potřebnou parlamentní podporou. A to je fakt, který pánové Klaus a Topolánek musí vzít na vědomí,“ ukončuje premiér řeč. Mezi jeho přítomnými spolustraníky zavládá nadšení, odměňují ho bouřlivým potleskem. „Nějak to těm modrejm ptákům nevychází,“ rozhlíží se jeden z aplaudujících. „To jste nečekali, kluci novinářský, co,“ obrací se s úšklebkem ke stolkům s laptopy. Premiér odchází do restaurace a konzultuje nový přepočet na mandáty. Po zjištění, že se údajně potvrzuje 101 mandátů pro ČSSD a KSČM, sál vybuchuje radostí jako při vstřelení vítězného gólu na fotbale. Máme stojedničku, zní kolem, lidé zatínají pěsti, smějí se a objímají. „Já tady snad začnu skákat,“ volá jeden z nich. „Není co slavit. Jdeme se dál domlouvat,“ mírní je Zdeněk Škromach a následuje své kolegy do zákulisí. U vchodu kdosi nabízí růže, tentokrát oranžové. Lidový dům se vylidňuje.
Gratuluju, ale k čemu?
Náladu zelených v sobotní podvečer snad nejlépe shrnula vůdkyně stranické kandidátky v Plzeňském kraji Eva Tylová: „Neodflákla jsem to. Chápeš, právě proto mě to tak strašně mrzí.“ Ano, zelení zaznamenali průlomový úspěch, jenže nebyl takový, jaký čekali. A všechno pak večer ještě překryla Paroubkova tiskovka.
Je sobota krátce po druhé odpoledne a v pronajaté nekuřácké kavárně Dinitz Café v centru Prahy sleduje pár desítek příslušníků Strany zelených spolu s novináři, jak na obří televizní obrazovce rostou sloupečky volebních zisků. ODS vede. ČSSD vypadá bledě. Komunisté jsou v háji. Lidovci osm procent. V tu chvíli se místopředsedům strany a několika stranickým lídrům na okamžik zastavuje srdce. Jejich partaj se zatím na obrazovce neobjevuje. Ale pak je to tu – zelení sedm procent! V sále žuchne na zem obrovské břemeno úlevy. Radostné výkřiky a potlesk. Televizní štáby rozsvěcují světla, místopředsedkyně strany Dana Kuchtová dává první rozhovor. Nepochybovala ani na okamžik. Nakonec to bude devět procent. Podle všeobecného mínění výsledky ještě porostou. První odhady posílají do parlamentu jedenáct zástupců strany. Zelení se tetelí.
Předseda Martin Bursík vstupuje do kavárny o půl čtvrté. „Ahoj!“ vítá ho hromadné zvolání, ale šéf se s nehybným úsměvem velice zvolna posouvá ode dveří hustým davem a mlčí. Důstojně se tyčí uprostřed místnosti, natáčí tvář do kamer. „Tak nám něco řekněte,“ volá reportér televize Nova. Ticho protínají jen blesky fotoaparátů. „Tak co si o tom myslíte?“ opakuje muž Novy. „Je to moc dobrý,“ odpovídá konečně stranický šéf. „Já vám gratuluju,“ volá další novinářka z davu. „Já vím,“ odtuší Bursík. „Jenže ještě nevíme k čemu.“ Dobrá předtucha. Změna nálady přichází nenápadně. Zatímco Katřina Jacques mluví o historickém úspěchu českých zelených, kteří jako první v bývalém východním bloku prorazili do nejvyšší politiky a teď snad strhnou svým příkladem i ostatní ekologické partaje v regionu, mezi politiky se po kapkách šíří studené zprávy. Nepadají ani tak procenta, jako počty mandátů. Z jedenácti je devět, potom osm, nakonec šest. Paní Jacques se ošívá – v Praze předběhla v preferenčních hlasech předsedu Bursíka. „Přijde mi to nespravedlivé, je to všechno jeho zásluha,“ mračí se u okna. V jednu chvíli to vypadá ještě podivněji – to když se začne povídat, že předsedu přeskočil i písničkář Hutka. Ten o tom nechce ani slyšet: „To je strašný, vůbec se k tomu nebudu vyjadřovat.“
S klesajícími počty mandátů se začíná reptat. Palce už neukazují nahoru, ale vodorovně nebo i dolů. „Vy jste najednou všichni nějací nároční,“ probleskuje hlukem v místnosti zvýšený hlas předsedy. „Já jsem spokojen.“
Potom vedení mizí na jednání grémia, zatímco na obrazovce přednáší svou řeč o nedemokratických volbách Jiří Paroubek. V sále se dvakrát strhne těžký pískot, kroutí se hlavami. Bursík se vrací a sleduje reprízu vsedě na schodech s talířem nudlí v ruce. Zjevně ho přechází chuť. O něco později však v rozhovoru působí vyrovnaně. „Musíme oddělit náš úspěch, který je historický, od složité situace, která teď nastala. Z Paroubkovy rétoriky jsem šokován. Ale jsme stále otevřeni jakékoliv variantě, která by pomohla eliminovat komunisty. Tedy i jednání s ČSSD o nějaké duhové vládě. Jenom doufám, že by taková jednání už probíhala bez Paroubka.“
Kdo chce Filipa
„Tak tuhle místnost si pamatuju mnohem prázdnější,“ říká v místnosti vyhrazené novinářům tělnatý muž v béžové košili, viditelně potěšený vyšším zájmem médií, než na jaký byl zvyklý z předchozích let. Po chodbách komunistického sídla se pohybuje jen několik málo věrných členů a tisková mluvčí Monika Hoření. Na první předběžné výsledky komunisté reagují hrobovým tichem. Mají dvanáct procent. „To jsou jenom odhady,“ vysvětluje tisková mluvčí zklamanému muži v béžové košili. „To nic neznamená.“ Všichni zúčastnění vědí, že lidé se k volbě komunistů moc nepřiznávají, a předpokládají, že po sečtení hlasů se výsledek KSČM výrazně zlepší. „Ha ha ha,“ šklebí se žena v rudých šatech, když Vlastimil Tlustý hodnotí první výsledky a výhru ODS přičítá „poctivému programu“. Novináři pojídají makové koláčky a tváří se kysele – tady to dneska zajímavé nebude. Po prvním skrutiniu si KSČM polepšila o necelé procento a setrvává zádumčivá nálada. Přichází šéf strany Vojtěch Filip a europoslanec Miroslav
Ransdorf. „Nemáme důvod ke spokojenosti, když jsme přišli o část voličů. Považujeme to ale za nový začátek,“ říká novinářům předseda Filip. O jediný rozruch do osmé hodiny večer se v sídle KSČM postaral neúspěch lidovců v Praze. „Už jste to slyšeli? Kalousek se vůbec nedostal do sněmovny,“ halasně vykřikuje na chodbě béžová košile. Pak ho ale někdo ze spolustraníků taktně upozorňuje na omyl: pražský neúspěch šéfa KDU ze sněmovny nevyřadil. Po večerních zprávách vyhlašuje tisková mluvčí výsledky novinářské tipovací soutěže a vítěz – mimochodem autorka těchto řádků (tipovala 13 %) – přebírá od Vojtěcha Filipa láhev třešňovice. „To jsou paradoxy,“ komentuje Filip skutečnost, že si výhru odnáší právě Respekt. „No, aspoň někdo tady vyhrál,“ usmívá se žena v rudých šatech.
V půl deváté se komunisté opět sesedají kolem televize a napjatě poslouchají projev Jiřího Paroubka. Když zpochybňuje volby a přirovnává je k únoru 1948, bez jediného slova všichni nesouhlasně kroutí hlavou. „Děkujeme všem, že jste to s námi tak dlouho vydrželi,“ loučí se po Paroubkově projevu mluvčí s odcházejícími novináři. V té chvíli se ale nálada výrazně mění. Už jsou sečteny skoro všechny okrsky a mandátů, které získala ČSSD s KSČM dohromady, je najednou 101. „Sem teď nesmíte,“ zastoupí novinářům statný muž dveře místnosti, kde začala porada vedení. Unavené skupinky vytrvalců ožívají a předseda Filip všem televizím opakuje, že KSČM je připravena sociální demokraty podporovat. „Nikomu ale volat nebudu, počkám, kdo se ozve,“ říká později na chodbě. Komunističtí kuřáci stojící v kruhu kolem popelníku u schodiště halasně plánují, že zruší protikuřácký zákon, který podle nich poškozuje venkovské hospody, a chválí Vojtěcha Filipa, který oprášil teorii o koalici národní jednoty, že je konstruktivnější než Jiří Paroubek. Podle nich by byla škoda, kdyby kvůli volebnímu neúspěchu oblíbený předseda skončil.
Půvab roku 1996
Efekt zvýšení počtu volebních okrsků je tedy následující: strany těsně nad celkovou pětiprocentní hranicí výrazně prodělávají. Strany mezi nějakými osmi a dvaceti procenty jako komunist změnu nezaznamenají. A velké strany kolem třiceti procent a více výrazně profitují.
Pokud tedy v roce 1996 získala ODA za 6,3 % hlasů 13 mandátů, připadaly na jedno procento zhruba dva mandáty, stejně jako u ODS (za necelých 30 % hlasů získali 68 mandátů). Voliči ODA tedy mohli mít pocit, že jejich hlas váží stejně jako hlas odevzdaný pro ODS. Teď ale zelení získali za 6,3 % hlasů pouze 6 mandátů. To znamená, že zatímco u nich jedno procento se rovná necelý jeden mandát, u lidovců jsou to téměř dvě křesla za jedno procento, u komunistů se jedno získané procento rovná přesně dvěma křeslům a u vítězné ODS dokonce 2,3 křesla. Suma sumárum hlas odevzdaný zeleným má v současném systému méně než poloviční hodnotu oproti hlasu odevzdanému ODS.
Při této matematice jde samozřejmě o to, zda se strana dostane pod jistou kritickou úroveň, kde najednou hlas výrazně ztrácí na váze. A to se právě zeleným stalo. Lidovci mají jen o necelé procento víc, přesto mají dvakrát víc mandátů. Stačili se totiž namáčknout nad onu kritickou hodnotu. Zelení spadli na opačnou stranu.
Prvoplánově viděno ODS sama o sobě na změně volebního zákona vydělala: při přepočtovém modelu roku 1996 by dnes měla o několik poslanců méně. Ovšem v situaci, kdy se pro sestavení vlády bez malých stran neobejde, tak tratí: viděno matematikou roku 1996 by teď ODS, lidovci a zelení měli pohodlnou většinu, Topolánek by balil kufry a stěhoval se do Kramářovy vily.
Proč mají zelení málo poslanců
Každý, kdo dorazil k televizi v sobotu večer a chtěl si v klidu poslechnout volební výsledky, si musel připadat jako v divném snu. ODS porazila sociální demokraty. Komunisti získali nečekaně málo. Zelení uspěli a spolu s lidovci zabodovali lépe než KSČM. Všechno by tedy mělo být jasné – jenže není. Sociální demokraté s komunisty stejně dají dohromady polovinu křesel. Jak to? Jak je možné, že ODS, lidovci a zelení dostanou dohromady o tři a půl procenta více hlasů, a přesto ani jeden mandát navíc?
K vysvětlení je nutné vrátit se o osm let zpět. Tehdy po volbách v roce 1998 a podepsání opoziční smlouvy se Václav Klaus a Miloš Zeman dohodli na změně volebního systému. Chtěli vymazat malé strany a dělit si vládnutí jen mezi sebe. Ústavní soud se ale postavil proti tomu s argumentem, že pokud ústava počítá s volebním systémem poměrného zastoupení, není možné jej měnit na většinový.
Nakonec to skončilo kompromisem: ke změně volebního zákona směrem k většinovému systému došlo, ale pouze v menší míře, než bossové velkých stran očekávali. Se vznikem nových krajů se zmenšily volební obvody, a tím nastala změna při přepočítávání hlasů mezi jednotlivé strany. Do lepší pozice se přece jen dostaly velké strany. To se teď vymstilo nejen zeleným, ale také ODS, které chybí dostatečně silný partner pro vládnutí.
Pro lepší pochopení ještě jedna odbočka: nejčistší systém poměrného zastoupení bychom měli v případě, že by celá Česká republika byl jeden jediný volební obvod. Strany by pak sestavovaly kandidátky, které by měly dvě stě míst (stejně jako křesel ve sněmovně) a každá ze stran by pak dostala poměrný počet mandátů. Pokud tedy letos zelení získali 6,3 procenta hlasů, obsadili by i 6,3 % mandátů, tedy 12 nebo 13 křesel (záleželo by na konečném přepočtu „propadlých“ hlasů).
Komplikace pro malé strany nastává, pokud se počet volebních obvodů zvětšuje. Přesněji řečeno, když počet volebních obvodů přesáhne jistou kritickou mez, za níž se začne zvyšovat tzv. práh volitelnosti pro daný obvod. Ukažme si to na případě Česka. Při volbách 1996 získala Občanská demokratická aliance téměř přesně jako dnes zelení: 6,36 procenta hlasů, přitom ale 13 poslanců, zelení teď jen 6. Důvod? Tehdy mělo Česko osm volebních
obvodů, na každý obvod tedy připadal dostatečný počet mandátů, aby z každého z nich ODA ukousla svůj poměrný díl. Takže třeba na Západočeský kraj tehdy připadalo 17 mandátů, z nichž i slabá ODA získala jeden. Po vzniku krajů a změně volebního zákona ale došlo k nenápadné, leč zásadní změně: Západočeský kraj se rozdělil na dvě části – Plzeňský a Karlovarský. První disponuje 11 mandáty, druhý dokonce jen pěti. Tím se zásadně zvětšuje práh volitelnosti v daném kraji. Pokud chce strana v Karlovarském kraji uspět, musí získat výrazně nad 10 procent hlasů, v Plzeňském kraji kolem deseti procent. To se zeleným nepovedlo, v obou krajích tedy vyšli naprázdno. V bývalém Východočeském kraji, na který v roce 1996 připadalo 25 mandátů, získala ODA jednoho poslance. Nyní je kraj rozdělen na dva (Pardubický 10 mandátů, Hradecký 11 mandátů), práh volitelnosti se z pěti procent zvýšil na nějakých osm a zelení zůstali těsně pod ním. A tak lze pokračovat i v dalších krajích.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].