Studovat? Merde! To je k ničemu

Nedávné sociální nepokoje ve Francii opět připomněly, že s pracovním trhem ve třetí největší evropské ekonomice není něco v pořádku. Jenže co přesně? Odpověď záleží na tom, koho se zeptáte. Odborář řekne, že je to snaha vlády zlikvidovat systém jistot, který si francouzští pracující vybojovali za poslední půlstoletí, a následně pak prosadit prvky nehumánního anglo-amerického systému. Ekonom naopak řekne, že je to neschopnost vlády čelit vlivu odborů na veřejné mínění a prosadit důležité reformy, které vrátí francouzské ekonomice dávno ztracenou dynamiku. Kdo z nich má pravdu? To není tak těžké říci. Ochrana sociálních jistot má pro nás totiž horší následky, než jsme si nyní ochotni přiznat.

Sociálně špatně

Na tom, čí názor nakonec zvítězí, hodně záleží, a zdaleka nejde jen o Francouze. Průměrná nezaměstnanost v Evropě překračuje hranici 9 %, ve Francii, Německu a Itálii – bez Británie tří největších evropských ekonomik – je míra nezaměstnanosti dokonce dvouciferná. Většinou jde o lidi, kteří neovládají patřičné schopnosti a znalosti použitelné v moderní ekonomice. Ještě horší ale je, že nezaměstnanost postihuje lidi mladší než 25 let, obzvlášť ty vysokoškolsky vzdělané, pro něž je v průměru dvakrát těžší sehnat práci než pro ostatní. Tito lidé patřičné schopnosti a znalosti mají a je dost firem, kde by je mohli uplatnit – jenže firmy je nemohou zaměstnat, i kdyby chtěly, protože pro ně nedokážou snadno uvolnit pracovní místa.

Ale to by neměl být důvod, abychom si dělali zbytečně starosti, že? Vždyť žijeme v sociálních státech, kde vládne sociální solidarita, a stát se o nezaměstnané postará. Vždyť i člověk dlouhodobě bez práce dostává od vlády ve Francii dost peněz na to, aby se necítil trapně, že zcela živoří. Tak v čem je problém?

Právě v tom, že pracovní trh plnou silou netrestá, spočívá vysvětlení, proč je na něm tolik lidí bez patřičných znalostí a schopností. I když vysokoškolák bere dva až třikrát více než absolvent střední školy, procento těch, kteří nemají zájem o vysokoškolské vzdělání, a dokonce ani nedokončí střední školu, je pořád dost vysoké. Pro srovnání, státy jako Japonsko a Jižní Korea jsou na tom mnohem lépe: střední školu má prakticky 100% mladých lidí z populace narozené v sedmdesátých letech minulého století a výrazně stoupá i počet vysokoškoláků.

Sociálně blahobytná Francie se tak pohybuje v začarovaném kruhu: vysokoškoláci neseženou místo, protože nelze propustit méně schopné a méně vzdělané. A protože mladí lidé neseženou místo, přestávají mít motivaci studovat a vzdělávat se. Tím se pro ně dále zhoršuje možnost sehnat dobré místo.

V řadě zemí se ale lidé nespokojují s formálním studiem „nepotřebné“ vysoké školy: ve Finsku, Norsku nebo ve Spojených státech přes 40% pracujících má firmou nebo vládou zaplacené roční školení, aby nabyli lepší kvalifikaci pro případ, že s momentální prací jednou skončí. V Itálii, Francii nebo v Česku je to jen 10 %.

Přitom z nadhledu se zdá, že není nad čím přemýšlet. Člověk s nedostatečným vzděláním je na pracovním trhu velmi znevýhodněn: obecně řečeno člověk není chráněn proti hospodářským krizím a proti proměnlivosti ekonomického vývoje. Je pravda, že na trhu bude vždy poptávka po nekvalifikované manuální práci a že taková práce má určitě své výhody, většinou je však sezonní a podléhá velkému riziku dlouhodobé nezaměstnanosti. Kdyby sociální systém nebyl tak štědrý k nekvalifikovaným zaměstnancům, nemalá část z nich by si dokončila střední školu, nebo dokonce univerzitu. Je to logické: člověk má přirozeně menší motivaci studovat, když i bez studia dostane na konci měsíce od vlády uspokojující sociální podporu. A neschopnost tolika států v Evropské unii (s výjimkou Finska, Dánska a Švédska) nahradit systém bezpodmínečných a štědrých sociálních dávek systémem, při němž nekvalifikovaní nezaměstnaní budou za stejné peníze vyškoleni, je jedním z hlavních důvodů, proč je průměrná evropská nezaměstnanost tak vysoká.

Až se uvolní místo

Je tu ale i další, neméně vážný problém: přeregulovanost evropského pracovního trhu. Dá se říct, že zatímco třeba ve Spojených státech je mnohem jednodušší ukončit pracovní poměr než manželství, ve Francii je to přesně naopak. Soukromý zaměstnavatel musí splnit celou řadu podmínek, aby se mohl zbavit zaměstnance, se kterým není spokojen. Výpověď z důvodů neschopnosti je téměř nemožná, ukončení smlouvy se musí kamuflovat firemní reorganizací. Anebo zaměstnavatel musí zaměstnanci zaplatit štědré odškodné za ukončení smlouvy. Přitom zaměstnavatel nesmí podepsat s novým zaměstnancem krátkodobou smlouvu – třeba jenom na 2 roky, na zkoušku, jak se osvědčí. Nad dodržováním těchto pravidel bdí přísné odbory nebo dozorčí rady pracujících, které často spolu se zaměstnavateli určují pracovní politiku firmy. (Ve Francii zmíněné rady musí dokonce ze zákona dostávat od zaměstnavatele určité procento jeho ročního zisku na svoje vlastní akce.)

Proč ale vůbec takováto situace vede k vysoké nezaměstnanosti? Nemělo by to být právě naopak? Jde o to, že ani v sociálních státech (naštěstí) vlády nemůžou přinutit majitele soukromé firmy někoho zaměstnat. Při daných regulacích podnikatelé nabírají nové pracující jenom neochotně. Logicky nechtějí nést riziko ze zjištění, že jejich nový zaměstnanec je neschopný a oni se ho nemohou zbavit. Takže jejich svobodná volba pak vede k rozhodnutí radši nikoho nového nezaměstnat. Tím samozřejmě trpí i ti schopní, kteří by jinak prokázali svoji užitečnost pro firmu a po dvouleté zkušební smlouvě dostali smlouvu dlouhodobou.

Navíc odbory musí chránit zájmy svých vlastních členů, a když je v jejich moci rozhodovat o pracovní politice firmy, mají motivaci nabírání nových zaměstnanců zastavit nebo minimálně zpomalit. A tak nastává situace, kdy mladí lidé vidí, jak jejich rodiče mají pohodlnou práci, v níž nehrozí riziko propuštění, a nemusí se tedy nijak zvlášť snažit. Přirozeně pak chtějí stejné podmínky, jenže problém je, taková pracovní místa už žádná firma nechce vytvářet. Jedinou možností je pak brát sociální dávky a čekat, až člen odborů půjde do důchodu a uvolní své pracovní místo.

Méně politiků

Že je nutno ten systém reformovat, je dávno známo, jenže politická třída se tohoto problému pochopitelně štítí. Za prvé proto, že nikdo se nevzdá snadno svých privilegií. Ve Francii rodiče protestovali spolu se svými dětmi, protože vědí, že reforma pracovního trhu se jednou dotkne i jich. Za druhé proto, že evropským, většinou sociálnědemokraticky orientovaným vládám vyhovuje, jak velká část populace žije na hranici mezi prací a dlouhodobou nezaměstnaností. Jsou to lidé, kteří mají větší potřebu sociální solidarity, a proto jsou to přirozeně sociálnědemokratičtí voliči. A tak té desetině populace bez práce zbývá jenom jedna naděje na reformu pracovního trhu a také na lepší život: že jednou bude v Evropě méně politiků, a více státníků.

Autor působí na University of Chicago a ve Světové bance. Je spolupracovníkem Respektu.