Mimochodem
Sedím u přátel v Lausanne. Z okna je vidět na jezero, hory a na ústředí firmy Nestlé. Švýcarsko. Blahobyt, rozumná veřejná správa, možná jen trochu nuda.
Sedím u přátel v Lausanne. Z okna je vidět na jezero, hory a na ústředí firmy Nestlé. Švýcarsko. Blahobyt, rozumná veřejná správa, možná jen trochu nuda. Šestnáctiletý Jérôme právě odešel do kina. „Nevím, co s ním,“ stěžuje si Patrick, jeho otec. „Nic ho nezajímá. Akorát sedí u počítače a chatuje s kamarády odvedle, místo co by s nimi hrál venku fotbal. Nechce cestovat ani číst, nemá plány. Poslali jsme ho v létě do Nestlé k pásu, aby viděl, co je práce. Řekl nám, že ho to nebaví a že bude po škole radši na podpoře. Jsme z něj zoufalí.“ Patrick je rozhlasový novinář. Před rokem 89 vysílal reportáže o lidských právech ze sovětského bloku, dnes jezdí pomáhat zakládat veřejnoprávní rádia do Afriky – je to humanitární projekt jeho stanice RSR. Jako hodně Švýcarů jeho generace soudí, že má v životě nezaslouženou kliku a má pomáhat těm, kdo měli smůlu. Přesto myslím, že přehání:
„Co bys chtěl? Jérôme je normální, je mu šestnáct,“ namítám. „Byl jsi jiný?“ Patrick se rozzuří: „O to nejde, nedělej, že nechápeš. Jde o to, že pro samý blahobyt nevidí svět kolem. Sebrali jsme mu jednou za trest počítač a mobil. Seděl týden doma a vůbec ho nenapadalo co dělat. Povídám, proč nejdeš do hor? Proč nejdeš plavat? Chceš se mnou do Afriky, abys viděl, jak to chodí jinde? Nic!“
„On se hledá,“ namítám.
„Jak, hledá se? A jak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu