Gott a sex a romský problém
„Kulturní politika v zahraničí je třetím pilířem zahraniční politiky.“ Tato definice německého kancléře Willyho Brandta je i základem české strategie. Na to, jaké místo se kulturním institucím v systému zahraniční politiky přiděluje, ovšem existují různé modely.
Opravdové problémy byly zatím pouze kvůli těm nahým ženám. Tenkrát v Londýně, když akty fotografa Tona Stana téměř ochromily dopravu ve vedlejší ulici blízko Oxford Street. Anebo v Berlíně, kde si obyvatelé Leipziger Strasse stěžovali na obraz Veroniky Bromové Žena, která rozkročeným klínem poskytla pohled do (jenom kreslené) anatomie svého podbřišku. „Přišla policie,“ vzpomíná Jan Bondy, „přesunuli jsme obraz dovnitř – a pak nás samozřejmě navštívilo ještě víc lidí než předtím.“
Jan Bondy se opře o opěradlo židle a usměje se. Ta anekdota s těmi nahými ženami není špatná. Ne, že by byl sexistický macho. Naopak, od roku 2003 je Jan Bondy generálním ředitelem všech dvaadvaceti českých center, která v zahraničí – a od letošního dubna také v Praze – prezentují českou kulturu. Podle Bondyho prostě historie „zakázaných obrazů“ dobře ilustruje práci institucí, kterým řediteluje. Moderní. Úspěšné. Politicky nezávislé. Ten popis docela sedí. Za posledních dvanáct let připravila česká centra mezi New Yorkem a Moskvou, Stockholmem a Madridem jeviště pro téměř celou špičku zdejší kulturní scény. Přesto ale jména jako Nohavica, Hřebejk nebo Švankmajer nemohou zakrýt skutečnost, že centra stojí na nejistých nohách – jak z finančního, tak z institucionálního hlediska. Stačí málo, aby se zhroutila. Například příchod ministra zahraničí, který bude mít jiný názor na jejich chod a roli.
Gott nebo Goethe
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
