Film dostal zákeřnou ránu

Svár o český film upoutal pozornost publika jen na okamžik. V předvolebním boji se hrály daleko vyšší karty, takže ironické připomínky leninského hesla o „nejdůležitějším umění“ zapadly stejně rychle jako racionální podněty těch, kteří kinematografickému oboru rozumějí. Přesto je důležité debatu udržet při životě.

Filmovnictví je pojem trochu zavánějící naftalínem, ale docela pěkně vystihuje celý souhrn činností od průmyslu po tvorbu. Od časů, kdy se tento obor začal profesionalizovat, bylo jasné, že je v něm značný ekonomický potenciál, a že tedy bude třeba podřídit jej nějakému existujícímu rezortu, nějakému ministerstvu. Domácímu filmovému trhu neprospěje ochrana proti konkurenci zvenčí, ale podpora domácí tvorby. Nejde o to, aby se filmovnictví znovu znárodňovalo, nýbrž o to, aby se udržela kontinuita a kulturní identita filmové tvorby. Proč? Protože to jsou hodnoty kulturního okruhu, v němž žijeme.

V České republice existuje Národní filmový archiv, který se zodpovědně a racionálně stará o filmovou část národního kulturního dědictví. Česká kinematografie však postrádá národní instituci, jež by zajišťovala a zastřešovala filmové aktivity českých tvůrců a měla na starosti také příspěvek státu na tvorbu a výrobu filmů, jak je tomu třeba v Itálii, Francii, Dánsku nebo v Maďarsku a mnoha jiných evropských zemích. Kultura není zbytná, stát se o ni má starat, má s její pomocí kultivovat sám sebe a svým občanům vytvářet rovné a otevřené…