Co se děje ve světě

Moskevský klub Ikra (Kaviár) nedávno hostil křest čerstvého alba hudebníků, sdružených do skupiny Krovostok. Deska, nazvaná Skvoznoje (Napříč), vychází zhruba dva roky poté, co tato kapela definovala ruský rap jako svébytný a úspěšný jev, jehož vliv dalece přesáhl komunitu fanoušků hip hopu.

Jméno Krovostok spojuje krev a východ (rusky vostok) a zároveň označuje rýhu na noži, určenou podle rozšířeného přesvědčení k odtékání krve. Ilustruje to i obrázek na obálce prvního alba: z nože kape v komiksové stylistice znázorněná krev, podtrhující hrozivý název alba: Řeka krve. Bylo by ovšem zavádějící soudit, že skupina propaguje kriminalitu nebo vystihuje prostředí, odkud vzešla. Tři protagonisté, vystupující pod pseudonymy Šilo, Polotrup (poloviční mrtvola) a Feľdman, jsou totiž údajně „původním povoláním“ umělci a intelektuálové.

Proslulým příznakem rapování jsou sprosté výrazy a tematizace snad všeho, co se nachází za hranicemi zákona. Krovostok tento rys dovádí do krajnosti. V textech se jen zřídka vyskytují formulace, které by nebyly slangové nebo vulgární. Pokleslost a drsnost ale působí jako stylistický jev, nelze ji chápat sociálně ani jako zpozdilý pokus o provokaci. V kritikách se objevila dokonce srovnání poetiky Krovostoku s oděskými prózami Isaaka Babela a s básnickým vyjadřováním Josifa Brodského (právě tohoto vyznavače klasické poezie autor recenze nazývá prvním ruským raperem, snad především pro jeho zaujetí rytmem a schopnost kombinovat vysoké s nízkým).

Nízká je v tvorbě Krovostoku kromě vyjadřovacích prostředků i sociální sféra, o níž písně vyprávějí. Je v ní plno brutality, vyvrženosti, deliktů a životního stylu, který vede tak či onak k předčasné smrti.

Ruský hip hop a rap představuje samozřejmě především rusifikovanou verzi kulturního jevu, který se zrodil coby převážně černošská pouliční kultura v New Yorku konce 70. let. Hudebně se základem stalo specifické kombinování akustických zvuků s figurami, vytvářenými uměle v syntezátorech a počítačích.

To všechno zní nerusky, ale jen zdánlivě. Uvážíme-li tradice ruské avantgardní poetiky a hudebního novátorství během 20. století, nemusí znít hudba Krovostoku (v níž nelze přeslechnout ironickou distanci od původního vzoru) jen jako poruštělý import. Integrace vulgarismů do beletrie se projevuje od 60. let (Cholin, Limonov, Pepperštejn). Futuristé „rapovali“ už před revolucí, uvážíme-li třeba extravagantní přednes Igora Severjanina.

Není třeba přehánět hledání souvislostí mezi módním ruským gangsta-rapem a ověřenými hodnotami ruské kultury 20. století. Vypadá to nicméně, že na ruské hudební scéně, trpící chronickým nedostatkem internacionálně přijatelných kapel a kolísající mezi pop music mizerné úrovně, world music a sofistikovaným experimentátorstvím, vznikla pronikavá skupina.

Autor je rusista.