Vědci o volbách

Po listopadové revoluci jsem stejně jako většina příslušníků mé generace doufal, že nastane rychlá obnova prvorepublikového politického klimatu s jeho kulturou a ideály a že budeme svědky národního vzepětí podobného tomu, k jakému došlo po roce 1918. Často se ptám, proč se tak dosud nestalo. Nabízí se jediná odpověď. Ač mluvíme stejným jazykem jako naši otcové a dědové, jsme jiní. Nebyli jsme jako oni vychováni Masarykem, Sokolem, Junákem, silně motivovanými učiteli a početnými sdruženími, jež rozvíjela ideje, ze kterých se zrodil novodobý český stát. Naše morální kritéria se vzdálila křesťanským hodnotám, které oni vyznávali, byť se třeba prohlašovali za ateisty. Mívám pocit, že jakoby s úlekem uskakujeme před velkými myšlenkami a jejich hlasatele považujeme za osoby staromódní, či dokonce nesvéprávné a mezi nás nepatřící.

Získali jsme však svobodu, statek nejcennější. A máme právo svobodně ve volbách určit, kdo bude řídit tuto zemi. Jsem už rozhodnut, komu dám svůj hlas, i když se nemohu se žádnou ze současných stran plně identifikovat. Koho bych volil v ideálním případě? Stranu, pro kterou by byl sociální program takovou samozřejmostí, že by nemusela vykřikovat těžko splnitelné sliby, ale měla by své plány podloženy humanistickou vizí, jež by dokázala vzrušit, nadchnout a motivovat k úsilí o obecné zušlechtění. Jejími hlavními součástmi by měla být snaha o zkulturnění našeho života ve všech…