Přál bych si v politice víc věcnosti

Šimon Pánekse narodil roku 1967 v Praze. Byl jedním ze „studentských vůdců“ stávky, která urychlila pád komunistického režimu. Od roku 1992 působí, dnes jako ředitel, v obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, již spoluzakládal. Autorsky se podílel na řadě filmů o válkách a poválečných přeměnách v bývalé Jugoslávii a oblastech bývalého Sovětského svazu.

Před několika dny jste se vrátil z Afghánistánu. Člověk v tísni pracuje po celém světě. Kam jezdíte vy nejradši?

Já nemám nejradši, jezdím buď na místa, která jsou nová a vyžadují návštěvu někoho z vedení, nebo tam, kde vypukla nějaká krize, kde je potřeba intervenovat atd.

Jak se v Afghánistánu vyvíjí americká mise?

V Afghánistánu nejsou jen Američani. Samozřejmě ani tam nikdo nemiluje cizí vojáky, ale hodně se to liší podle místa. Třeba Němci mají štěstí, že jsou v provincii, kde se nebojuje, navíc intenzivně pomáhají měnit životní podmínky. Američané dělají totéž, ale na daleko větším území, navíc v prostředí, kde musí bojovat a někdy zabít, a ti mrtví, i když to jsou příslušníci Tálibánu, al-Káidy, mají své příbuzné. V regionu, kde probíhají operace, se samozřejmě generuje nenávist vůči Američanům.

Směřuje to podle vás k dobrému konci?

Přijel jsem tam po čtyřech letech a zažil šok: všude se staví, je vidět, jak lidé bohatnou, vesnice, po pádu Tálibánu…