Pozvánka na Respect

Měsíc před startem letní festivalové sezony čeká na zdejší milovníky hudby pozoruhodné zahřívací kolo. Pražská přehlídka Respect záběrem ani letos nekonkuruje sešlostem typu Trutnov nebo Sázavafest. Stručnost ale bohatě vyvažuje tím, že do Česka už léta jako jediná systematicky přiváží hudbu, kterou bychom mohli běžně najít na festivalu WOMAD či na veletrhu world music WOMEX. Výkladní skříň hudebníků z dosud ne zcela objevených koutů planety a jejich neuvěřitelných příběhů navíc zapouští kořeny. Některé postavy vstupující do Čech branami Respectu u nás nečekaně zdomácněly. Připomeňme makedonský Kočani Orkestar, rumunské Taraf De Haidouks a Fanfare Ciocarlia nebo zcela nedávno světově proslulou kapelu Tinariwen pouštních Tuarégů z Mali (viz Respekt č. 50/2004). Ta bude koneckonců i hvězdou letošního kola, které se tento víkend po dvou dnech koncertů na pražské Štvanici postupně přestěhuje do Paláce Akropolis.

Jamajská Buena vista

Před třemi lety přivezl Borek Holeček z pořádající agentury Rachot na festival (jehož založení se před osmi lety účastnil i Respekt) legendární jamajskou skupinu The Skatalites. Svědci dodnes s dojetím vzpomínají, jak prožívali návrat tamní atmosféry poloviny 60. let, z níž později vyrostla megastar reggae Bob Marley.

Letos bude zážitek doplňovat těleso Jamaica All Stars. O jeho vznik se přičinil francouzský režisér Pierre Marc Simonin. Na přelomu tisíciletí začal točit dokument o Marleym a jeho práce se časem proměnila do rozsáhlého díla Portraits of Jamai- ca Music zahrnující celou škálu jamajských stylů. Simonin se na Jamajce osobně setkal s mnoha starými muzikanty stojícími u zrodu reggae a ska, jejichž jména mimo Jamajku nikomu nic neříkala. Stejně jako ještě před pár lety nikdo netušil, kdo jsou kubánští hudebníci Ruben Gonzáles nebo Ibrahim Ferrér, které vytáhl na světlo projekt Buena Vista Social Club amerického kytaristy Ry Coodera. Simonin se inspiroval a vedle dokumentu se rozhodl dát někdejším jamajským pionýrům reggae další šanci. Vzešla z toho kapela Jamaica All Stars složená z veteránů a jejich o generace mladších nástupců. Rychle si získala přízeň publika na mnoha významných festivalech. Nabízí hodnověrnou směs starého i moderního reggae, ska, calypsa, rocksteady, ale i dunícího dubu.

Radikální inovace

O generaci mladšího amerického klarinetistu Davida Krakauera lze bez váhání označit za největší žijící osobnost klezmeru. Devětačtyřicetiletý hudebník posunul odkaz východoevropských Židů zdecimovaný holocaustem a probuzený až v 80. letech minulého století v New Yorku do úplně nových vod. V Krakauerově klezmeru se pojí smysl pro původní nevázanost židovských svateb s jazzem, funkem, rockem i elektronickou taneční scénou. „Nehraju klezmer známý ze starých desek z 20. a 30. let. Toužím po originalitě a ne po muzeu,“ říká Krakauer. I z toho důvodu kdysi zanechal jazzu, kterému propadl v jedenácti letech.

Ke klezmeru se tento virtuos dostal až jako zavedený klasický muzikant. Při studování rodokmenu totiž zjistil, že jeho předci pocházejí z polského Krakova. Židovskou tradiční hudbu objevoval postupně a po svém. Zajímali ho Naftule Brandwein s Davem Tarrasem, největší klezmeroví reformátoři z 20. let. Pomáhal založit skupinu The Klezmatics, stojící na čele newyorského revivalu klezmeru v 80. letech. Jeho klarinetová hra mezitím nasála doynu, starobylou hudební formu slučující naříkavé blues rumunských pastýřů s kantorskými zpěvy. „Dnes, i když hraji klasiku, cítím ji jako klezmer. Dovolí mi to hrát s daleko větší razancí a flexibilitou, mohu víc pracovat s ostřejším, z hrdla vycházejícím zvukem. Takovým, co dokáže proříznout ocel.“ Nadšení z něho byli i členové Kronos Qartetu, s nimiž se podílel na albu The Dreams and Prayers of Isaac The Blind od Osvalda Golijova. Spolupracoval také s Johnem Zornem a Johnem Cagem, dnes vystupuje a nahrává s kapelou Klezmer Madness!, které dodává švih především přítomnost kanadského DJ a hiphopera Socalleda. Je to trumf současné židovské hudby: Socalledovo poslední album Hiphopkhasene je zřejmě první nahrávkou, která míchá klezmer s tanečním elektro hip hopem. Vrcholem spolupráce těchto dvou radikálů je zatím loňská novinka Bubbemeises, směs jidiš, ambientních pazvuků, tanečních beatů, hip hopu, jazzu, rocku a kabaretního šramlu.

Vytížený mistr

Další lákadlo je nutné uvést návratem o dvacet let zpátky. V 80. letech novináři psali o černém bubeníkovi skupiny Mahavishnu Orchestra Billy Cobhamovi, že „všichni světoví bubeníci vedle něho vypadají jako banda uličníků“. Nic proti Cobhamovi, ale slyšet tehdy novináři Tony Allena, hnací motor nigerijské kapely dnes již zesnulého saxofonisty Fely Kutiho, museli by se hodně červenat. Tito dva fenomenální muzikanti rozpoutali v 60. letech v nigerijském hlavním městě Lagosu hudební revoluci, jejímž výsledkem se stal afrobeat, taneční styl namíchaný z jazzu, funky a tradičních afrických stylů.

Tony Allen se na bicí naučil poslechem amerického jazzu, do něhož vnášel prvky nigerijské bubenické tradice. Po návratu z USA, kam se s Kutim vydali na zkušenou a kde poznal funky Jamese Browna a mohl zblízka obdivovat umění jazzového bubeníka Arta Blakeyho, Allenův hráčský styl nabral na ďábelské komplikovanosti. Velkým vzorem mu byl i ghanský bubeník Guy Warren spolupracující s Dizzym Gillespiem nebo Charliem Parkerem.

Nepostradatelným bubeníkem a kapelníkem Kutiho kapely zůstal až do roku 1979. Poté se vydal vlastní cestou a nahrál množství vynikajících alb, na nichž se představuje jako jeden z nejvynalézavějších bubeníků planety. Jako takový byl zván do studia největšími celebritami jazzu, rocku a popu. Osmdesátá a devadesátá léta prožil v ústraní v Paříži, ale po Kutiho smrti, kdy se afrobeat vrátil na výsluní, opět nahrává a koncertuje.

Otec zakladatel

Jamajskou sekci měl letos doplňovat hudebník, který před lety vyřadil Boba Marleyho v boji o kontrakt u významného producenta Leslie Konga. Tím, jemuž dal hudební byznysman přednost, byl Desmond Dekker, průkopnická postava stylu ska. Týden před jeho plánovaným vystoupením v Praze přišla bohužel zpráva, že čtyřiašedesátiletý zpěvák zemřel.

Hudebník, věrný svému směru až do smrti, se narodil v Kingstownu a jeho směr určila rada přátel z továrny, kde pracoval jako svářeč, aby se přihlásil do konkurzu na zpěváka u jedné místní kapely. Vyšlo to: u Leslieho Konga později natočil svůj první velký hit King of Ska, který ho proslavil po celé Jamajce. Když ostrov v roce 1962 získal nezávislost a ocitl se uprostřed občanského násilí, Dekker mění bezstarostný charakter skladeb a jeho texty – dávno před Bobem Marleym – přinášejí ostře vyhraněné komentáře k revoltě v chudinských ghettech Kingstownu, ovládaných gangy „rude boys“, tedy mladíků oblečených podle poslední módy a soupeřících mezi sebou noži i výkonnými sound systémy. Dekker uměl se svou kapelou The Aces vystihnout realitu tak věrně, že jeho skladbu o nuzné kolonii 007 (Shanty Town) považovali „rude boys“ za svou hymnu. Dekker jim následně věnoval další: Rude Boy Train a Rudy Get Soul. Shanty Town se mezitím dostala do anglické hitparády a proslulí drsní „mods“ z londýnských dělnických čtvrtí se do ní zbláznili stejně jako jamajští „rude boys“. Z Dekkera se stal největší jamajský hitmaker své doby. Skladby Pretty Africa, a hlavně The Israelites se navždy zapsaly do dějin a podmanily si dokonce USA, kde Dekker prorazil jako první Jamajčan. Tyto úspěchy dokázal v 70. letech dostatečně zužitkovat: usadil se v Anglii, odkud zabodoval světovým hitem You Can Get It If You Really Want, skladbou převzatou od kolegy Jimmyho Cliffa. Se svým jemným hlasem a tanečnějším zaměřením sice Dekker nedokázal konkurovat rockovějšímu Marleymu, ale přesto z jeho hudby vyšlo hnutí 2-tone a celý revival ska.

Na počest zesnulé hvězdy se v Praze improvizovaně představí těleso složené z Dekkerovy kapely The Aces, doplněné členy spřízněné skupiny The Pioneers a zpěvačkou Dawn Penn.

Autor je hudební publicista.