O místní plemenitbě ve vědě

Řemeslo se dědí z otce na syna a ve vědě přechází ze školitele na žáka. Jenže odrostlé děti by měly svůj domov opustit. Jinak může docházet k degeneraci a ztrátě kontaktu s vývojem ve světě.Prostorná pracovna právnické fakulty staroslavné univerzity patří profesoru Tataranovi. Jeho syna Marka, odborného asistenta na stejné katedře, najdeme jen o pár dveří vedle. A dcera Marie, jejíž hlavní pracovní náplní je přijímat studenty přicházející za tatínkem, také sedí v místnosti na téže chodbě. Prostý pohled do univerzitního telefonního seznamu přitom ukazuje, že obdobné rodinné katedry jsou i na medicínské fakultě, na matematice a na dalších pracovištích univerzity.

Profesor Tataran nepůsobí v Česku, ale na jihoitalské univerzitě v Bari. Loni o něm referoval italský deník la Repubblica. Mě na tuto kauzu upozornil můj benátský student Tomaso. Jako by mě chtěl poškádlit – můj vlastní bratr pracuje ve vedlejším ústavu Akademie věd, kam také později přišel i můj otec.

Ve skutečnosti mi Tomaso o profesoru Tataranovi vyprávěl poté, co jsem si mu stěžoval, jak se v malém českém vědeckém rybníce všechny ryby navzájem až příliš dobře znají. A nejde tu primárně o rodinné příslušníky, ale obecně o příliš těsné vazby na jednom pracovišti. Jev, který se v zahraničí nazývá akademická místní plemenitba, anglicky „academic inbreeding“, má hluboké kořeny také u nás: člověk na jedné univerzitě či ústavu dokončí magisterské a…