Tenkrát na severu

Když se ti dva viděli poprvé, starší a nedůvěřivější z nich vytáhl pušku. Nebyl zvyklý na to, že zvědavá návštěva s fotoaparátem může přicházet v dobrém. Teď spolu obědvají a u stolu panuje přátelská, povznesená nálada. „Víte, co je na světě nejdůležitější? Co myslíte – zlato?“ ptá se starý muž. Odpovědět sedláku Rajterovi, jemuž právě po letitém boji česká vláda nabídla za jeho statek rekordních 230 milionů korun, není těžké. „Ano, půda,“ přitakává farmář. „Tu když máte, tak přežijete všechno.“ Druhý muž u stolu dnes také slaví. Po dvou dekádách intenzivního fotografování severních Čech uspořádal Ibra Ibrahimovič v litvínovské Galerii Radniční sklípek svou první retrospektivu. Čítá více než 400 fotografií a člověk si nad nimi musí Rajterovu otázku položit znova: Co je nejdůležitější v kraji, kde půdy moc nezbylo?

Smích v Leninově ulici

Po otci, polovičním kosovském Albánci, Ibra Ibrahimovič podědil cizokrajné jméno, jinak je ale Severočechem se vším, co k tomu po druhé světové válce patří. Oba rodiče přišli na odsunem vylidněné Mostecko za prací v době, kdy se komunistický režim rozhodl proměnit region v otevřený důl, lemovaný chemičkami a elektrárnami. Ibra vyrůstal v Meziboří nad Litvínovem, městě, které plánovači narýsovali coby mamutí ubytovnu pro hornické učně, a industriální krajinu i všudypřítomnou destrukci vnímal jako zcela…