Mimochodem

Francouzský estetik Roger Caillois popsal ve slavné studii o mimetismu, jak šikovně se některé živočišné druhy svým vzhledem připodobňují jiným. Drobný hmyz například často předstírá, že patří k broučkům z čeledi Lycidae, jejichž chuť je natolik odporná, že je nikdo neloví. Hojně napodobovány jsou také vosy, včely a sršni s nebezpečnými žihadly. Podle přírodozpytců má takové přestrojení odrazovat útočníky, popřípadě vábit kořist, jenže tak to prý v praxi vůbec nefunguje. Zvířátka na sebe přemírou předstírání příliš upozorňují, což je ohrožuje. Zdá se, že to riskují čistě z plezíru.

Chybí-li rozumný účel, dá se uvažovat o umělecké kreativitě. Mimetismus v přírodě může být zkoumán nejen přírodovědecky, ale také jako estetický jev, tvrdí Caillois. Otázku autorství přitom nechává otevřenou. Co vede motýly k tomu, aby si z barevných šupinek na křídlech vytvářeli obrazce, připomínající oči nebezpečných příšer? Takové otázky jsou z estetického hlediska mnohem zajímavější, když je ponecháme bez odpovědi.

Na Cailloisovu Zobecněnou estetiku, jež česky vyšla koncem roku 1968, když měl národ úplně jiné starosti, jsem si vzpomněl v souvislosti s letošní volební kampaní. Nápad sociálních demokratů, kteří si za účelem zastrašení lekavějších voličů nasadili zlověstně potemnělou masku konkurenční strany, má s mimetismem v přírodě hodně společného. Takto například dobrácký chrostík Macroneme immanas napodobuje…