Andělský malíř se vrací

August Brömse byl vrstevník Švabinského a skvělý pražský umělec, přesto se na něj zapomnělo. Mluvil totiž německy.

Kulturní Praha, jež na sklonku 18. století tleskala Mozartovi, hovořila až na vzácné výjimky německy, ale za německou se nepokládala. Národnostní vymezování se dostalo do módy teprve v následujícím století. Na jeho konci se město mohlo pyšnit hned dvěma kulturami, které se proti sobě ostře vymezovaly. Známý berlínský divadelní kritik Alfred Klaar, jenž z Prahy pocházel, popsal unikátní situaci, kdy v jediném městě působily dvě univerzity, dvě vysoké technické školy a dvě velká operní divadla, která mohla současně uvádět kupříkladu Lohengrina, aniž by si konkurovala, protože měla dvě rozdílná publika. Dodejme, že se zde v téže době utvářely i dvojí dějiny moderního výtvarného umění, ačkoli právě ono má svou vlastní řeč, která na obcovacím jazyce tvůrců nezávisí.

Německá kultura, jež se v Praze víceméně okrajově rozvíjela i mezi válkami, tragicky zanikla během pěti let vinou holocaustu a poválečného odsunu. Nikdo ji pak už moc nepřipomínal. Zatímco učitelé, novináři a kunsthistorici učili národ ctít velikány typu Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Václava Špály či Jana Zrzavého, jména jejich německy hovořících generačních druhů byla systematicky vytěsňována z kulturního povědomí. Stopy zapomenutých tvůrčích osudů se daly najít leda v antikvariátech, kde se grafiky a kresby…