Věčné kouzlo divných knih

Literární kuriozity mají svůj smysl i publikum. Konec roku na ně byl bohatý.

U literárních výkonů sice oceňujeme originalitu, literární provoz však směřuje ke standardizaci. Nakladatelé, knihkupci i recenzenti masových médií dávají přednost ustáleným typům knih, které lze snadno opatřit stručnou charakteristikou a zařadit do příslušného regálu. Čtoucí veřejnost se tak lépe orientuje v nabídce, ekonomové bezpečněji odhadují náklad a obchodníci už jen podle obálek poznají, co půjde na odbyt. To vše posiluje střední proud, zatímco nezvyklejší díla jsou vytlačována na okraj. Nikdy však nevymizí. Standardizace totiž znásobuje kouzlo všeho, co se jí vymyká.

Je příznačné, že novodobý kult bizarních tiskovin a literárních potrhlostí zavedli zakladatelé surrealismu ve vrcholné éře funkcionalistické moderny, jež sázela na přísnou racionalitu, účelnost a psychohygienu. Surrealistická východiska prozrazují i tři knižní „úlety“ z poslední doby: Kdo pije vlčí mlíko aneb jak se léčilo za starodávna Miroslava Huptycha, antologie nejnovější české erotické literatury Jezdec na delfíně uspořádaná Radimem Kopáčem a Janem Nejedlým i fotografická kuriozita Ruce básníků Viktora Karlíka.

Vyšinutá poezie

Huptychova sbírka léčebných pověr i návodů, zaříkávadel a metod lidového čarování je básnicky působivá, ale také odborně přínosná jako ilustrace předvědeckého myšlení. Sama kniha svým dárkově zdobným tvarem připomíná kdysi oblíbené…