Ve hvězdách
„Stal se astronomický zázrak. První jarní den přišel letos o dva měsíce dříve než obvykle,“ napsal disident a novinář Jiří Ruml poté, co se vrátil domů z pohřbu Jaroslava Seiferta.
„Stal se astronomický zázrak. První jarní den přišel letos o dva měsíce dříve než obvykle,“ napsal disident a novinář Jiří Ruml poté, co se vrátil domů z pohřbu Jaroslava Seiferta. Od básníkovy smrti uplyne tento týden dvacet let a ve zpětném zrcátku se rozloučení s ním ukazuje jako významný milník na cestě ke svobodě.
Jaroslav Seifert, už za života literární klasik s mezinárodním renomé, ležel komunistům obzvlášť v žaludku. Od 50. let otevřeně kritizoval režim, jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, jenže coby nezpochybnitelná autorita české kultury se nedal tak snadno umlčet. O to hůř to šlo po roce 1984, kdy dostal jako jediný Čech v historii Nobelovu cenu za literaturu. Když dva roky poté těžce nemocný básník zemřel, stála vládnoucí strana před dilematem, jak se skonem velikána vlastně naložit. Zvolený plán měl dvě části. V Rudolfinu byl uspořádán státní pohřeb se všemi poctami, ale bezpečnostní složky dostaly zároveň rozkaz pacifikovat chartisty, aby obřad náhodou nevyužili ve svůj prospěch. Obavy měla StB hlavně z průběhu zádušní mše v kostele sv. Markéty na pražském Břevnově. Už čtyři dny po básníkově skonu podepisoval generál Alois Lorenc příkaz ke komplexu „opatření“: sledovat prominentní disidenty typu Havla, Dientsbiera nebo Němcové a před obřadem je zatknout. Jejich slovenským (Dominik Tatarka) nebo brněnským (Milan Uhde) kolegům nedovolit odcestovat do Prahy.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu