Pomoci mohou i Češi

Jestli byl na mezinárodní scéně uplynulý rok obdobím diplomacie, musí být rok 2006 dobou činů. V loňském roce se hodně mluvilo o ukončení extrémní chudoby: toto téma se probíralo v červenci na setkání skupiny osmi nejvyspělejších států v Gleneagles, na zářijovém světovém summitu OSN, dále po celém světě při řadě koncertů, televizních show, v knihách a v článcích. Díky tomu si lidé tohoto problému začínají být vědomi a mají o něj zájem. Jenže jsou to jen slova a ta hmatatelný rozdíl do životních podmínek hladovějících, ubohých a umírajících lidí zatím nepřinesla. Po slovech musí následovat činy, a to na všech úrovních, od místních po národní a mezinárodní. A týká se to samozřejmě i České republiky.

Peníze na moskytiéry

První klíčový průlom přišel v roce 2005, kdy se patnáct původních členů Evropské unie rozhodlo do pěti let vydávat na rozvojovou pomoc 0,56 % hrubého národního produktu a do dalších pěti let dokonce 0,7 % HNP. Zatímco Evropa chtěla konat, Bushova administrativa trucovala a odmítla se podřídit něčemu, co nazvala „umělými“ standardy. To od nejbohatší a nejmocnější země světa, která dává ročně 500 miliard dolarů na zbrojení a na hladovějící a umírající Afričany jen patetické 4 miliardy ročně (což jsou méně než čtyři centy z každých sto dolarů hrubého národního produktu Ameriky), zní poněkud neomaleně. Přitom většina z této ubohé pomoci Africe jde na…