Naživu, ale bez důkazů

Věra Sosnarová má za sebou život, který by vystačil na deset románů. A ještě nedávno se měla stát milionářkou. Nikdo by s ní neměnil – měla dostat odškodnění za dvacet let strávených v sovětských koncentračních táborech. Jenže najednou je všechno jinak.

Z mlhy

Na louce za domkem, kde paní Sosnarová se synem bydlí, leží mohutný strom. Na polínka velikána rozsekala právě tahle pětasedmdesátiletá paní. „Tohle mi jde líp než papírování,“ ušklíbne se. Naráží na spoustu lejster a kolků, které už kvůli odškodnění poslala. Se sekerou a pilou se naučila pracovat jako trestankyně na Sibiři. Z dvaceti let v lágrech dělala v lesích asi osm roků, přesně si to už nepamatuje. „Tam, když člověk nesplnil plán, tak ho zabili,“ říká. „Tady sekám, abych si zatopila. To je přece nádhera, ne?“

Přestože má výbornou paměť, ten příběh den po dni, rok po roce neodvypráví. Není to v lidských silách. A žádná razítka na roky v lágrech nemá. Ani svědky. A to je velká škoda, neboť důkazy ke svému odškodnění potřebuje.

Do koncentráku se dostala jako malá holka. V roce 1945 ji s matkou i mladší sestrou Sověti zatkli a poslali na Sibiř. Maminku si před mnoha lety přivedl z Ruska legionář, který se pak někam vytratil. Nikoho nezajímalo, že Věřina matka má už dávno československé občanství – byla přece „jejich“ i s dětmi a svým odchodem z…