Mimochodem

Každodenní cesta lesem se díky kalendáři mění v nevšední zážitek. Ještě před pár dny studený vlhký a šedivý povlak loňského listí rozkvetl pestrými barvami, teplé sluneční paprsky duhově prozařují kapkami ranní rosy či křehkou krajkou pavučiny, neúprosně vymetávají poslední noční stíny ze zelené klenby nad hlavou, která už nerezonuje žalostným vrzáním holých větví, ale bujarým ptačím koncertem.

Jaro je v plném proudu. Po nezvykle dlouhé zimě potěšující skutečnost. Přesto je nutné připomenout i ty, jež v atmosféře všeobecného rozkvětu a rašení působí jako tragický obraz předčasného zmaru. Neboli strnulé smutné pahýly stromů, které budí dojem, že nejsou součástí organické přírody, vymykají se fyzikálním i chemickým zákonům a blahodárnému střídání ročních období. Naopak svým vzhledem reflektují nelehkou symbiózu flóry i fauny s člověkem.

Zima je totiž dobou, kdy do francouzských parků, městských alejí i soukromých zahrad přicházejí dělníci s motorovými pilami a nekompromisně ořezávají koruny vzrostlých stromů. V naprosté většině případů se nejedná o zásah citlivého sadaře diktovaný nutným odstraněním nebezpečných nebo uschlých haluzí. Jde spíše o kruté oholení stromu, jenž po takovém zákroku už navždy pozbyl svou předešlou krásu a majestátnost. Výsledkem jsou zmrzačená torza, která oproti obloze připomínají v lepším případě košťata, v horším zkroucené ptačí pařáty.

Každodenní cesta jarním…