Jeden den v životě

Sedám si do lavice, dostávám písemku… Píšu, píšu, píšu… Ale ať se snažím, jak se snažím, všechno mám špatně. Říkám si: To přece není možné, že by mi nevyšlo vůbec nic! Počítám to znova, znova, znova…

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!! Zvoní budík. Zírám ven z okna, přemýšlím, ani nevím nad čím, ale uvnitř jásám: Byl to jen sen!

Už oblečená nasedám do auta. Je to strašně zvláštní pocit, být najednou skoro u cíle toho učení a snahy, připadám si jako kdybych byla uvnitř prázdná, jako kdyby to, co jsem si nacpala mezi uši, se najednou vytratilo do jakéhosi vzduchoprázdna mezi mnou a školou, na kterou jsem už za pár desítek minut měla dělat zkoušky. Připadám si maličko nervózní. Jsem nervó… Ne! Nesmím být nervózní. Snažím se sama sebe ovládat různými v duchu vymyšlenými větami. Nevím, jestli mám v žaludku led, nebo spíš horkou vodu. Myslím, že jsem se měla víc učit. Vážně! Vzpomínám si, jak mi maminka vždycky říkala: „Terko, když se nebudeš učit, tak nepočítej s tím, že tě vezmou.“ Ale to už brzdíme před mým vysněným gymplem. Před schodištěm stojí pěkný dav. „Těch je,“ říkám si v duchu. Má nervozita se stupňuje, když zjišťuji, že to je hromada rodičů, co vyslali své děti do boje. Odpoutávám se od těch svých a vcházím dovnitř.

Vypadá to tu docela hezky. Cítím se už o moc příjemněji než tam venku. Rozhlížím se kolem sebe, nevím proč, ale začíná mě to tu docela bavit. Všichni se hrnou k nějakému stolečku, je tam spousta lidí, takže nevím, co je na něm tak zajímavého. Když přicházím blíž, je vidět, že je to, jak tomu říkali na přípravných kurzech, kam jsem celý rok chodila, identifikační karta. Když se taky podepisuju, vidím, že tu je spousta lidí, co znám. Teď už je mi fakt docela fajn. Dostávám obálku a k tomu informaci, že mám jít do učebny KA ve třetím patře. Vcházím dovnitř a sedám si do druhé lavice. Hned za mnou sedí moje nejlepší kámoška ještě z mateřské školky. Teď nevím, jestli jsem nervózní, nebo ne. Je to takový zvláštní pocit. Čekám, konečně přichází učitelka, která je vyšší postavy a krásně se usmívá. Dává nám povolení k otevření obálek, kde jsou číselné kódy. Rozdává všem písemku z matiky. Dívám se na úlohu s počítáním kuliček na hraní, kterou jsem už dělala. Usmívám se, hned je mi lehčeji. Pouštím se do práce, začínám u lehčích úloh a pokračuju k těžším. Všechno stíhám v daném čase. Po padesáti minutách je přestávka. Vydávám se hledat své spolužačky a spolužáky ze třídy. S holkama se potkávám na chodbě u záchodů, kde je fronta. Příjemně se uvolňuju tím, že si navzájem říkáme výsledky, a já zjišťuji, že mi vycházejí stejně. Kluky pak najdu taky. Češtinu nám rozdává menší milá učitelka. Kontroluje, jestli jsme tu všichni, a pak nás nechává napospas úkolům z jazyka a literatury. Po čtyřiceti minutách si už všichni točí pery po lavicích, a tak se nás ptá, jestli někdo ještě potřebuje dopisovat. Všichni říkají, že ne, a ona říká, že pro nás čeština byla asi brnkačka. Vybírá písemky a teď už jsme volní. Vyjít pak ven je jako shodit ze sebe všechnu váhu. Připadá mi, že se vznáším. Večer si zapínám internet a hledám výsledky, které tam ještě nejsou. Vždycky jsem si myslela, že čekání je na věci to nejlepší, ale teď pomalu začínám měnit názor. Kontroluju internet každou hodinu, ale výsledky se neobjevují a neobjevují. Myslím, že nás bylo opravdu hodně. V úterý odpoledne jsem už velice nervózní. Po maminčině telefonátu se dozvídám, že výsledky budou někdy později večer. Osmá hodina – nic, čtvrt na devět – nic, půl deváté, to už si říkám, že nás bylo hodně, hodně moc. A pak konečně ve tři čtvrtě na devět se objevuje věta: Výsledky přijímacích zkoušek – zde.

Jedu po číselném seznamu shora dolů a konečně nacházím své číslo. Vzali mě! Lítám po celém bytě a volám radostí všem, co je mám v telefonním seznamu. Je to pro mě asi ten nejlepší dárek.

Druhý den ve škole se dozvídám, že žádná z mých kamarádek, kvůli kterým jsem se na tenhle gympl původně hlásila, se sem nedostala. Připadám si, jako by se ten pocit výhry a štěstí, co v sobě mám od včerejšího večera, někam na chvíli ztratil, jako by ho najednou bylo o dost míň, a vlastně se ho kus ukrojil. Už to tak zůstalo. Takže asi půjdu do nového úplně. Nějak to asi budu muset zvládnout. Přesto se tam těším.

Autorka je žákyně 5. třídy základní školy v Praze.