Bolivijský splněný sen

Prezident Evo Morales si nasadil přilbu a splnil svůj slib. Spolu s vojáky vstoupil 1. května do areálu největšího těžebního pole v Bolívii a pod vlajícími prapory oznámil znárodnění plynových zásob. Ve stejnou chvíli se v místní televizi rozběhla reklama, v níž rozjásaní indiáni, dělníci a rolníci skandují: „Bolívie se změní, Evo zvítězí.“

O den později se stejný program vysílá v brazilské televizi Globo. Brazilci odebírají polovinu bolivijského plynu a jejich polostátní Petrobras do těžby v sousední zemi investoval miliardy dolarů. Pokud Evo zvítězil, poražení jsou oni. Uhlazený hlasatel se jich také po skončení spotu nezapomene sarkasticky optat: „A co my na to?“

Být jako Hugo…

Morales si své znárodňování vychutnává. „Přišel dlouho očekávaný den, kdy Bolívie znovu získala absolutní kontrolu nad svým nerostným bohatstvím,“ hřímá do kamer. „Plundrování je u konce!“ Bohatství z plynu bude napříště patřit všem lidem ve druhé nejchudší zemi v Latinské Americe. Mezi trubkami pobíhají vojáci, jinak nikde nikdo. Okravatovaní manažeři nekladli odpor a zjevně někam odešli.

Ono se totiž prozatím znárodňuje především na televizních obrazovkách. Zatímco na nikým nebráněných polích vylepuje bolivijská armáda na vrata nápisy „Znárodněno“, v sousední Brazílii i v centrálách firem probíhají jednání. Firmy zatím o nic nepřišly. Mohou zůstat a mají 180 dní (tedy půl roku) na to, aby si s bolivijskou vládou dohodly nové kontrakty. Podmínky však diktuje Morales a jsou tvrdé – stát si ponechá až 82 % zisků z prodeje plynu, a navíc získá majoritní podíl ve všech zařízeních spojených s jeho těžbou a zpracováním. Společnosti, jež do rozvoje bolivijských polí investovaly dohromady více než 5 miliard dolarů, se údajně mají rozhodnout, zda nová pravidla přijmou, nebo ze země odejdou. V takovém případě je podle prohlášení Moralesových ministrů Bolivijci vyplatí, odstupné ale bezpochyby nebude nijak závratné.

Celá situace téměř do puntíku kopíruje tah, jaký provedl koncem minulého roku venezuelský prezident Chávez. Také on donutil zahraniční těžební (v jeho případě především ropné) společnosti, aby s vládou vyjednaly nové, samozřejmě značně nevýhodné podmínky. A když dvě z nich odmítly, nechal na jaře letošního roku obsadit jejich vrty a vypoklonkoval je ze země. Tah mu skvěle vyšel, těžaři teď platí Venezuelanům do kapsy polovinu svých výdělků a stát v nich má většinový podíl. Není divu, že Bolivijci chtějí něco podobného. Vždyť těžaři tu ještě docela nedávno odváděli do vládní kasy pouhých 18 % zisků. A na snaze získat z domácího bohatství co největší podíl pro sebe není nic nepochopitelného, zvláště v zemi, kde dvě třetiny populace žijí pod hranicí chudoby s příjmem nižším než dva dolary denně. Může se tedy bolivijskému znárodňování vůbec někdo divit?

… není snadné

Může. Bolívie totiž není Venezuela. Ta obchoduje s ropou, která se dá pohodlně vyvážet prakticky kamkoli a zisky jsou při dnešních cenách stále zajímavé, byť Chávezovo zacházení s investory není právě šarmantní.

Bolívie ale obchoduje s plynem. Nebo by s ním vlastně obchodovat chtěla – je to pro ni prakticky jediný významný způsob, jakým dokáže získat peníze do státní kasy. Jenom export plynu do Brazílie, jež odebírá zhruba polovinu bolivijské těžby, zajišťuje třetinu všech státních příjmů, celý plynový byznys se i při dosavadním zdanění těžařů postará o téměř dvě třetiny státního rozpočtu. Bolívie má přitom druhé největší zásoby plynu v Latinské Americe a velká část zatím leží ladem. Problém je v tom, že ne náhodou.

Nejdříve pohled na mapu: plyn se těží na východním úpatí sedmitisícových hor. Ty ho oddělují od mořského pobřeží, k němuž nemá Bolívie stejně přístup. Vést plynovod přes hory směrem k moři je technicky obtížné a vzhledem k neexistenci vlastních přístavů stejně k ničemu. Jediná schůdná cesta, kudy plyn vyvézt a prodat, tedy vede na východ, do Brazílie a Argentiny. Obě země jsou také skutečně hlavními odběrateli, a tudíž i zdroji příjmů (do celé věci vstupuje ještě národní hrdost, protože dodávky do Chile jsou kvůli válce prohrané v 19. století politicky neprůchodné). Pokud chtějí Bolivijci kromě dosavadních dodávek právě do těchto zemí také na světové trhy, na nichž nehrají žádnou podstatnou roli, musí právě přes jejich domácí plynovody a přístavy. Potřebují tedy spolupracovat.

Tady je totiž druhý důvod, proč se netěží tolik, kolik by se mohlo. Samotní Bolivijci na rozvoj svých polí nemají peníze. To přiznává i Morales a znovu to potvrdil Jorge Alvarado, šéf státní firmy YPFB, která by se měla stát po „znárodnění“ hlavním hráčem: „Budu upřímný. YPFB nemá žádné ekonomické zdroje. Ale my věříme, že zahraniční firmy mají stále zájem v zemi investovat.“ Je to tak – bez zahraničních investorů se Bolivijci jednoduše neobejdou. Stejně tak se neobejdou bez svých odběratelů Brazílie a Argentiny. Právě brazilský polostátní Petrobras, který do bolivijských polí investoval 1,5 miliardy dolarů a další dvě do výstavby plynovodu z Bolívie, přitom bude Moralesovým „znárodňováním“ poškozen zřejmě ze všech nejvíce. Generální ředitel Petrobrasu José Sergio Gabrielli také v brazilských médiích rozhodně prohlašuje: „Petrobras neproinvestuje v Bolívii už ani real!“

Co si počít s vlastním plynem

Evo Morales tedy rozehrál velkou vyjednávací hru. Manifestační obsazování vrtů není jejím závěrem, ale teprve startovním výstřelem. Bolivijci prostě zaujali extrémní vyjednávací pozici a začali smlouvat.

Je otázka, zda firmy podlehnou podobně jako ve Venezuele. Ty s menším zájmem a investicemi v Bolívii, jako je třeba britský BP, se zřejmě sbalí a odejdou. Hlavní duel se bude odehrávat mezi Brazílií a Moralesem. Logika byznysu by naznačovala, že Petrobras se nakonec dohodne na nějakém kompromisu, otázkou zůstává, zda bolivijský prezident vůbec podle nějaké obchodní logiky postupuje. Brazilci jsou možná v úzkých právě teď (dovážejí polovinu svého plynu, spousta aut jezdí na plyn, mají plynové elektrárny), jinak je ale Brazílie energeticky nezávislá. Petrobras navíc za 15 miliard dolarů rozvíjí velká naleziště plynu v samotné Brazílii a teď rozvoj zřejmě urychlí. V dlouhodobějším výhledu tedy nestojí proti Bolivijcům s prázdnýma rukama a časem dokáže jejich plyn nahradit. Morales pak může vyvěsit vlajky nad nefunkčními vrty, ze kterých nebude mít plyn kam dodávat. Samozřejmě, že ho může rozdávat vlastním lidem, jenom není jasné, za co postaví v džungli nebo Andách rozvodnou síť.

Morales sám se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Musí Bolivijcům ukázat rozhodná řešení, která jim v kampani slíbil, jinak ho může čekat osud všech jeho předchůdců – bolivijská ulice svrhává průměrně jednoho prezidenta ročně.

Poslední vývoj naznačuje dva pravděpodobné scénáře. Přátelský vztah Huga Cháveze a jeho bolivijského kolegy je všeobecně známý. Je tedy možné, že Venezuela nahradí ztracené investory. Chávezovi odborníci ostatně už do bolivijského střediska těžby Santa Cruz dorazili. Pomáhají Bolivijcům s auditem hospodaření zahraničních firem a slibují výstavbu nové rafinerie. Hugo Chávez je tedy možná opět o krůček blíž k uskutečnění své vize o sjednocení Latinské Ameriky jako jednotného bloku čelícího USA.

Také je možné, že po velkém znárodňovacím divadle budeme za půl roku svědky tichého podepisování kompromisních dohod, které se nebudou tak úplně podobat přechodu národního bohatství do rukou státu, ale zato zajistí stabilní těžbu, a tedy zisky firmám i státní kase. Ovšem další investice ze strany jiného než venezuelského kapitálu budou zcela jistě odpískány a okolní země se budou snažit dovoz plynu z Bolívie co nejvíce omezit. Celé znárodňování je totiž především protiprávní – například brazilský Petrobras měl s Bolivijci uzavřené smlouvy do roku 2019.

M. Pilátová je hispanistka, působí v Sao Paulu.