Podezřelé předvolební průzkumy

Průzkumy veřejného mínění mají kouzelnou moc. Rozhodují o bytí a nebytí stran, mávají s nervy politiků i osudem příštích koalic. Dalo by se tudíž čekat, že nástroj k výrobě tak výbušného materiálu budou mít jeho držitelé nastavený shodně, aby se výstupy daly kontrolovat a byl na ně spoleh. Jenže ten právě není. Z novin, televize a rozhlasu se hrnou nová a nová čísla obliby politických stran, která je sice posílají ke dnu či k výšinám, ale při bližším pohledu není vůbec jasné, na čem vlastně stojí a co za nimi hledat. Aktuální popularitu? Předpověď výsledku voleb? Nebo jen nějaký „trend“? Tři králové zdejších průzkumů – agentury STEM, CVVM a Factum Invenio – mají na svědomí zmatek, který kvůli tomu ve veřejnosti panuje. Ale nedělají nic pro to, aby do nastalé situace vnesly jasno.

Co z toho mají?

Z rozhovorů s řediteli agentur člověk téměř podlehne dojmu, že dělají politické průzkumy z čisté dobroty srdce. Majitelé těch dvou soukromých (STEM a Factum) vážně popisují, že průzkum platí z vlastní kapsy a  navíc tím odvážně nesou kůži na trh. „Pokud si výrobce zubní pasty objedná studii, jaký typ obalu se lidem nejvíc líbí, dostane za to výzkumná firma zaplaceno a málokdo si kontroluje, zda jsou výsledky hodnověrné,“ říká ředitel STEM Jan Hartl. „U politických šetření je to jiné: všichni v médiích viděli, co firma hlásila, a můžou si to porovnat s tím, jak to nakonec ve volbách skončilo.“

Skoncovat s nákladným a rizikovým koníčkem ovšem jeho firma ani konkurenti neplánují: když vás minimálně jednou za měsíc citují všechna média a zvou si vás do debat jako známé odborníky na politickou scénu, to už je silné pokušení. Taková reklama pak přiláká i další zakázky. „Chceme si udržet pozici na trhu a kromě komerčních dostat i granty akademické,“ přiznává po delším váhání Jan Hartl. Trochu odlišnější pozici má v triumvirátu státní Centrum pro výzkum veřejného mínění. „Nějaké to číslo sem tam publikované v novinách nám vědecké vavříny nepřinese,“ odbývá honbu za popularitou jeho šéf Jiří Vinopal. Data prý musejí sbírat hlavně jako materiál pro širší sociologické studie. Zas tak moc studií se ale z těch jejich výzkumů nezrodilo, kontrují soukromí majitelé, kterým vadí, že tam, kde oni musejí platit ze svého, CVVM jen nastaví ruku a Akademie věd mu nasype vše potřebné. A proč vlastně, když jde o „širší studie“, vynáší agentura své dílčí výsledky ven – a zvlášť teď, v době předvolebního rozruchu? „Prostě chceme být pojistka těch druhých dvou,“ říká Vinopal. „Kdybychom najednou průzkumy přestali dělat, tak by si lidé mohli myslet, že nám to snad někdo zakázal.“

Sladit noty

Českou republiku zvlášť před volbami křižují celé houfy pěšáků – každá výzkumná agentura jich má kolem tisícovky (viz box) –, kteří zastavují lidi na ulici nebo je navštěvují v bytech a všem pokládají tutéž prostou otázku: kdyby se zítra konaly volby do Poslanecké sněmovny, kterou stranu byste si vybrali? Potud všechno bez problémů. Komplikace nastávají v okamžiku, když dotázaný řekne, že k volbám nepůjde. Ve Spojených státech, v západní Evropě a dalších zavedených demokraciích takový člověk průzkumníky přestává zajímat. Průzkumy Czech Made s ním ovšem pracují dál. A kdybyste přece jen šel, koho byste si vybral, ptají se STEM a CVVM. Odpověď pak přihodí na jednu hromadu s těmi, kteří se naopak k urnám chystají, a proto se konečný výsledek šetření těchto agentur nedá brát jako předpověď voleb. Factum s nevoliči pracuje složitěji. „Ptáme se jich, jak moc jsou rozhodnutí nejít k volbám, jestli v minulých volbách říkali totéž a jak se nakonec doopravdy zachovali. Jestli aspoň částečně mluví pravdu, to se zjistí při srovnání s výsledky minulých voleb,“ vypichuje odlišnosti ředitel firmy Factum Jan Herzman. „Všechny tyto ukazatele vyhodnotíme a vyjde nám z toho odhad, jak by volby mohly dopadnout, chcete-li, volební prognóza.“

STEM a CVVM svým výstupům říkají „stranické preference“ a tvrdí, že předkládají jakýsi snímek politických nálad ve společnosti. „Oblibu stran zkoumáme kontinuálně už řadu let. Každý si ve srovnání s předchozími měřeními může udělat obrázek, jakými vzestupy a pády strany prošly v čase,“ říká šéf CVVM Jiří Vinopal. „My nepředstíráme, že dáváme k dispozici volební prognózy.“ Patálie je v tom, že to tak v době blížících se voleb většina lidí chápe. A když pak jeden výzkum přiřkne vybrané partaji podporu pod hranicí vstupu do sněmovny, kdežto druhý ji katapultuje k rekordní voličské podpoře, rodí se pochyby a nedůvěra. Politici to už řekli nahlas: volební průzkumy jsou nekontrolovatelné a mohou vznikat na objednávku tak, aby poškodily vybraného konkurenta. A média, což dokazuje i tento článek, si taky všimla, že agentury podezřele „ulítávají“. Jak z toho ven?

Na první pohled není nic jednoduššího: stačí se sejít a příštím nedorozuměním zabránit tak, že agentury sjednotí svoje metody. Aby bylo možné výsledky porovnávat jak navzájem, tak se skutečností. Ale chyba lávky. Ačkoli v prvním sledu všichni říkají, že jsou ochotní se dohodnout, hned ve druhé větě snášejí důvody, proč to nejde. „Nebudeme porušovat kontinuitu našich výzkumů,“ říká Jan Hartl. „Nemáme peníze na to, abychom vyvíjeli stejnou metodu jako Factum,“ sekunduje Jiří Vinopal. „Proč bychom se přizpůsobovali, když máme nejlepší nástroj?“ ptá se Jan Herzman.

Za neochotou srovnat techniku tak citlivých a přitom de facto „reklamních“ průzkumů vězí podle všeho něco hlubšího. Může jít o osobní animozity, rivalitu firem, ale není ani vyloučeno, že agenturám vzájemná neporovnatelnost vyhovuje. Když totiž vydají nějaké šokujícím způsobem odlišné číslo nebo jim jejich předvolební měření nevyjdou, mohou vždycky říct: pozor – my jsme nezkoumali volby, ale vývoj preferencí, nálad, trendů… a to je něco úplně jiného! Je to pohodlná pozice, ale na druhé straně agenturám škodí, protože zásadně znevěrohodňuje celý systém. Zatím mohly odrážet podezření z korupce poukazem na to, že si je ohlídají konkurenti. Když ale STEM naměří lidovcům 4,9 % a Factum 12,3 %, jsou veškeré teorie o vzájemné kontrole v troskách. Důvěru průzkumům může vrátit a zajistit jen to, když jejich autoři napodobí své západní kolegy a srovnají si noty.

Těžký život tazatele

Drobná dáma středních let Dagmar H. objevila kouzlo tazatelství před deseti lety, když potřebovala přivýdělek ke své původní práci. Teď spolu sedíme u stolku restaurace KFC v centru Prahy, kam si paní Dagmar nejraději vodí své „oběti“. „Vždycky lidem hned při prvním kontaktu řeknu, že to dělám jen kvůli penězům, a když někdo chce, řeknu mu i to, kolik beru – tři tisíce měsíčně. Jsou pak sdílnější,“ říká tazatelka, která pro sociologické průzkumy zajišťuje sběr dat v terénu. „Od agentury dostanu poštou zadání, kolik mám odchytit lidí určitého věku, s jakým vzděláním, muže, ženy atd. Někdy je oslovím rovnou na ulici, jindy v obchodě. Teď jsem se třeba za jednou cílovou skupinou vydala do Armády spásy.“ Paní Dagmar pečlivě volí slova, působí vyrovnaně, budí důvěru. Náročné situace prý nastávají ve chvíli, kdy ji „konstruktéři testů“ pošlou na konkrétní adresy vybrané předem podle telefonního seznamu. „Rozhodně to není tak, že by na vás čekali v obýváku s chlebíčky. Někde na vás štěkají psi, jinde s vámi lidé hulákají z okna. V soukromí jsou dost obezřetní. Bojí se zlodějů a podvodníků.“

Věra B., která pracuje pro víc firem, má podobnou zkušenost. „Z deseti agenturou doručených adres vyjdou tak nanejvýš dvě. Ostatní mi říkají, ať nechám těch keců, že stejně nic neovlivní, a ať si tam napíšu, co chci.“ Věra B. připouští, že nejdřív jde po svých známých, pak loví mezi kolegy v práci. Nebo využívá toho, že má psa: díky tomu se jí k výzkumu snáz lámou „pejskaři“ známí ze společných vycházek. Ani jedna z žen nechce říci své jméno – nemají prý potřebu se zviditelňovat.