Fenomén Google

Nenáviděli jste ve škole matematiku? Mysleli jste, že k ničemu není? Vaše chyba – měli jste se více snažit. Dva mladíci z Ameriky dávali ve škole větší pozor. Dnes jsou díky jednomu vzorečku multimiliardáři a otcové největšího technologicko-obchodního úspěchu našich časů.

Sedím s laptopem na klíně a stahuji si spasitele. Poradil mi to kamarád a jemu to zase prozradil jeho kamarád. Je to rychlé. Je to spolehlivé. Je to zadarmo. Je to zkrátka zázrak. Jmenuje se to Google Desktop.

Jsem totiž chaot. Na harddisku mám stovky složek, jejichž logika se mi dávno vymkla z rukou, a v nich pohřbeny tisíce zapomenutých souborů. Když jsem je ukládal, připadaly mi nepostradatelné. Ještě dnes si na ně občas mlhavě vzpomenu: manželčiny faktury z listopadu? Čtyři roky staré fotky ze Španělska? Srpnový článek z New Yorkeru? Mail s telefonním číslem, co mi došel loni na jaře? Je to marné, vše ztraceno. Tedy donedávna bylo. Než jsem dovolil dvěma inteligentním Američanům, aby se mi se svým vynálezem uhnízdili přímo v mém osobním počítači. Spása.

Stahování šlo nejdřív ráz na ráz. Pak laptop dramaticky zpomalil – prý indexoval. Ale potom… Senzace! Dole na liště mám zbrusu nové okénko s barevným písmenky Google. Když do něj naťukám třeba „Bush“, hrnou se na mě z vlastního harddisku netušené věci: americký prezident si našel cestu do mých 386 mailů, 2672 wordových souborů, 563 webových odkazů a bůhvíkam ještě! No vida. Konečně mám vlastní počítač jako na dlani. Jenže – hledím do něj sám? „Za účelem neustálého vylepšování našich programů budou některé informace z vašeho počítače odeslány do… Nicméně vás ujišťujeme, že…“ oznamuje mi anglicky nový domácí pomocník Google. Dříve mě provázel jenom při hledání na webu, ale teď se mi potuluje počítačem, i když jsem off-line. A až se zase připojím, chystá se zřejmě všechno někam odeslat. Trochu mě mrazí. Někdo mi nahlíží přes rameno? Proč to dělá? Co všechno se umí dozvědět? Mám mu věřit? A co když mu uvěřím a ony blíže neurčené informace mu nakonec někdo sebere? Ze sněhobílé obrazovky na mě vesele pomrkávají pestrobarevné iniciály nejúspěšnější a zároveň nejpodezíranější internetové firmy současnosti. Čert to vem, nemám přece co tajit. Takže honem další dotaz. „Google“? 257 odkazů! Rychle si to tam u vás v centrále někam zaznamenejte.

Deus v mašině

Google je internetová výhybka, která vydělává obrovské peníze a nepřetržitě roste. Vyhledávač, který vás dokáže zorientovat v chaosu internetových stránek a jehož první verze se rozběhla mezi studenty na Stanford University na západě Spojených států teprve před osmi lety, dnes čelí přibližně jedné miliardě dotazů denně – tolika, kolik všichni jeho konkurenti dohromady. Na každý z nich trpělivě odpovídá seznamem desítek či stovek pečlivě seřazených odkazů na příslušné webové stránky, na kterých se nachází hledaná informace. Všechno probíhá ve zlomku sekundy. Člověka přitom nic nadbytečného neobtěžuje. Odkazy jsou spolehlivě roztříděné podle důležitosti. O objektivitě jejich řazení nikdo nepochybuje. Zeptat se zvládne každý, byť by byl na webu poprvé v životě. Pro mnohé je ostatně Google synonymem celého internetu – bez něj by mezi osmi až deseti miliardami webových stránek nedokázali nic smysluplného objevit. Teprve Google jejich hledání navede správným směrem a než bys řekl švec.

Ovšem nejen to. Google si zároveň každý dotaz pečlivě ukládá. Všechny dostupné stránky si ostatně našel, označil a uložil již dříve – jinak by nemohl pracovat tak rychle. Za vydělané peníze – firma má necelé dva roky po svém vstupu na burzu hodnotu přes sto miliard dolarů – si k tomu účelu postupně pořídil dobře sto tisíc počítačů vybavených upraveným operačním programem Linux – přesné číslo ovšem nikdo nezná. A počítačová kapacita, již dnes možná největší na světě, den za dnem roste. Z tajemného Googleplexu, jak se jmenuje rozlehlé sídlo firmy v kalifornském Mountain View, prosakují nové a nové zprávy o smělých plánech dvou zakladatelů a mozků celého podniku, Larryho Page a Sergeye Brina. Google kopíruje a ukládá miliardy stránek z milionů svazků knih uložených v nejvěhlasnějších knihovnách – nechce totiž pouze třídit informace na webu, chce všechny dostupné znalosti. Google navazuje spolupráci s luštitelem lidského genomu Craigem Venterem – jeho příští pole působnosti totiž bude genová medicína. Google staví společnou laboratoř s NASA. Google investuje do výzkumu alternativních paliv – ke své existenci potřebuje přece energii (jenom na provoz svých počítačů spotřebuje elektrickou energii za odhadem jeden až dva miliony dolarů). Google kupuje rozhlas. Google právě před dvěma týdny oznámil, že vyhrál konkurz a hodlá připojit bezdrátově k internetu celé San Francisko. Google se staví na odpor americké vládě, která na něm kvůli boji s pornografií vymáhá část ukládaných záznamů – na rozdíl od konkurentů Yahoo! a Microsoft, kteří ochotně spolupracují. A Google se naopak (a zcela ve shodě s konkurenty Yahoo! a Microsoftem) přizpůsobuje požadavkům čínské vlády a dobrovolně cenzuruje možnost vyhledat odkazy na témata jako „svoboda“, „demokracie“, „dalajlama“ dotazy na čínské verzi svého vyhledávače. Všemu přitom neomezeně vládne pouhá trojice mužů: kromě zakladatelů, dnes třicátníků, kteří se i v oficiálních dokumentech firmy oslovují křestními jmény Larry a Sergey, ještě celou mašinerii s dobře šesti tisíci zaměstnanci řídí o generaci starší generální ředitel Eric Schmidt, „vnucený“ obchodně nezkušeným mladíkům v počátcích projektu investory.

Google existuje osm let a za tu krátkou chvíli vrostl do každodenní reality. Jeho značka – nechtěná zkomolenina slova „googol“, což je název pro číslo, kdy za jedničkou následuje sto nul – začala žít vlastním životem a proměnila se v běžně užívané sloveso v několika jazycích, včetně češtiny („Nepamatuješ si její číslo? Tak si ji vygúgluj.“). Raketově rostoucí možnosti a moc nového fenoménu vyvádějí z rovnováhy i jinak konzervativní pozorovatele. „Google se stal náboženstvím, které vystupuje v převleku běžné firmy,“ neváhal před dvěma měsíci citovat britský Economist počítačového experta ze Silicon Valley. „Někteří lidé se domnívají, že jsou svědky velkolepého podniku,“ pokračoval jindy poměrně střízlivý týdeník, „Google již nyní buduje masivní celosvětovou počítačovou síť. Cílem je umělá inteligence, která bude v psané konverzaci nerozpoznatelná od člověka. Ať je to moudré nebo ne, Google se chce stát jakýmsi novým deus ex machina.“

Tak je to tedy. V mém laptopu se usadil tajemný duch. Vítejte na palubě největšího obchodního a technologického úspěchu počátku 21. století.

Pevný bod

Kdykoli se v polovině 90. let minulého století průměrný uživatel internetu pokoušel na právě probuzené síti najít něco užitečného, ocital se na nejisté půdě. Záplava neroztříděných webových stránek připomínala ze všeho nejvíce tekutý písek. Pokud uživatel neznal přesnou adresu stránky, na které se nacházelo to, co hledal, proklikával nazdařbůh z jednoho webového kouta do druhého a pomalu mizel v hlubinách virtuální reality. Kde se dozvědět něco o pěstování patizonů? Že by www.patizon.cz? Nikde nic, čeho by se dalo zachytit. Surfování bylo možná dobrodružná zábava, k užitku ale moc nebylo.

Potom přišly na pomoc první vyhledávače. Ty se snažily najít způsob, jak veškerý obsah internetu prozkoumat a nabídnout na jednoduchý dotaz návštěvníka srozumitelnou odpověď – tedy většinou přehled webových stránek, na kterých se nachází příslušné slovo. A podobně jako filmovému hrdinovi i prvním výtvorům, jako byly WebCrawler, Infoseek nebo AltaVista, chybělo k prstům tonoucího několik osudových centimetrů. Prohledávače totiž obvykle uměly přečíst výraz zadaný uživatelem a k němu přiřadit všechny možné stránky se žádaným výrazem, jenže to bylo většinou všechno. Stroj neuměl rozpoznat, která stránka je důležitá a na které se hledané slovo nachází jenom mimochodem. Výsledkem byly nekonečné seznamy odkazů, z nichž drtivá většina neměla pro virtuálního surfera vůbec žádný význam. Zkrátka jenom trochu menší chaos.

V té době studovali na univerzitě ve Stanfordu dva mladíci – Larry Page a Sergey Brin. Oba byli skoro stejně staří (ročník 1973), oba byli užvanění, oba byli z počítačových rodin a oba byli podle všeho geniální. Nejenže nakonec přišli na to, jak naučit počítač řadit ve zlomku sekundy hledané stránky podle důležitosti, oni ještě výsledky hledání nabídli každému zadarmo a dokázali na tom vydělat. Pohádka.

Ač to zní v Česku neuvěřitelně, Larry i Sergey patřili už v 90. letech do druhé počítačové generace. Tou předchozí byli jejich trochu nadprůměrní rodiče: Larryho otec byl jedním z prvních studentů, který získal univerzitní titul v oboru počítačových věd a o pět let později to na tomtéž vědeckém poli dotáhl na doktorát, matka se stala poradkyní specializovanou na databáze s titulem magistry. Sergey zase uprchl spolu s rodiči v šesti letech z tehdejšího Sovětského svazu (jako důvod bývá uváděn útěk před vzrůstajícími antisemitskými náladami), kde se jeho otec matematik živil „vylepšováním“ oficiálních komunistických statistik v sovětském plánovacím ústavu Gosplan. Sovětský přikrašlovač životní úrovně potom ve Spojených státech vyučoval matematiku na University of Maryland, zatímco Sergeyova matka se vypracovala na uznávanou odbornici na simulaci povětrnostních podmínek v Goddardově centru kosmických letů provozovaném NASA.

Standardy obou rodin byly nastavené hodně vysoko – univerzitní kariéra v přírodních vědách se považovala za samozřejmost (traduje se, že i dnes, kdy je Sergey multimiliardářem a zároveň počítačovým expertem pohybujícím se už dobře deset let na samé špici technologických inovací, mu jeho matka nespokojeně připomíná, aby si už konečně dodělal ten doktorát). K tomu je potřeba připočítat trochu novátorského nadšení (Larryho dědeček byl pionýrským osadníkem v izraelském pouštním městě Arad, Sergeyova ruská prababička se zase proti všem dobovým zvyklostem vydala studovat mikrobiologii na University of Chicago, aby se pak v roce 1921, poblouzněna revolučním nadšením, vrátila budovat beztřídní společnost do Moskvy), liberální přístup k životu (na výchově plaššího Larryho se podílely rovnou měrou jeho biologická matka a stálá přítelkyně rozvedeného otce, přičemž si obě ženy prý skvěle rozuměly a rozumí dodnes) a nadšení pro technické novinky. „První domácí počítač koupil otec v roce 1978,“ vzpomíná v knize Davida A. Vise The Google Story Larry Page, „byl obrovský, stál hromadu peněz a delší dobu jsme si potom nemohli dovolit pořádně jíst.“

Osudy obou mladých mužů se protnuly jednoho jarního dopoledne roku 1995, kdy dvaadvacetiletý postgraduant Sergey Brin prováděl po prosluněném kalifornském campusu skupinu nováčků. Jiskra prý přeskočila téměř okamžitě a oba budoucí multimiliardáři se vzápětí pustili do své první zběsilé slovní výměny o čemkoli, co je právě napadlo. Jejich nepřetržité intelektuální souboje se časem staly pověstné – a strašně otravné. Tamara Munznerová, která měla tu smůlu i štěstí, že s oběma tehdy již nerozlučnými kamarády sdílela na Stanfordu pracovnu, vzpomíná, jak se jednou v pozdních nočních hodinách Sergey a Larry divoce přeli o tom, zda je možné sestavit z obyčejných fazolí displej velký jako dům. Tamara se naučila programovat se sluchátky na uších. Sergey a Larry později svůj první Google počítač poskládali ze stavebnice Lego.

To zabavuju

Doktorandi Sergey Brin a Larry Page měli vůbec prapodivné zájmy. Sergey se zabýval „dolováním“ dat – hledáním matematických způsobů, jak vytěžit z roztříštěného chaosu údajů relevantní informace. Larry pracoval na čemsi s názvem Projekt digitálních knihoven a měl ztřeštěný nápad. Rozhodl se stáhnout do svého počítače rovnou celý Web. „Řekl jsem svému konzultantovi na univerzitě, že to bude trvat asi týden. Přibližně za rok už jsem měl slušnou část,“ směje se dnes Larry. K smíchu to skutečně být může – dnes si Google stahuje a ukládá kopie celé sítě jednu za druhou jako po másle.

Při práci na svých projektech využívali oba studenti dobové vyhledávače. Nemohli si nevšimnout, že nefungují. Kromě obvyklého chaosu se do nich navíc začínal vkrádat nový prvek – komerční zájmy, jež se v té době jevily jako nepřítel prohledávání internetu číslo jedna. V záplavě odkazů jde totiž samozřejmě o to, aby se stránka ocitla na seznamu co nejvýše. A to se dá zaplatit – vyhledávače se stávají skrytými reklamními agenty, které si nechávají od provozovatelů stránek platit za to, kam právě tu jejich umístí. Pro provozovatele komerčního serveru je to možná dobrý obchod, ovšem pro uživatele, jenž po něčem na internetu skutečně pátrá, katastrofa.

Výjimečnost řešení zakladatelů Googlu spočívá v tom, že oba problémy dokážou jedním tahem vyřešit. Odkazy v Googlu jsou skutečně seřazené podle své důležitosti vzhledem k tomu, co na síti hledáte; a zároveň Larry a Sergey vydělali miliardy dolarů na tom, že umisťují stránky podnikavců přesně tak, aby je měli uživatelé internetu před očima v okamžiku, kdy se o ně nejvíce zajímají. Že to nejde dohromady? Právě že ano, jenže na to před Pagem a Brinem nikdo nepřišel. I samotným zakladatelům nejúspěšnější počítačové firmy posledních let takový objev trval několik let.

Především začínali jako studenti nadržení na řešení problémů. Chtěli vymyslet vyhledávač, nikoli založit firmu. Celý projekt měl původně ambici doktorandské práce, finanční rozvahy nehrály žádnou roli a všechno vynalézání se točilo okolo řešení technických a matematických problémů. Průlomem v řešení byl Larryho PageRank, matematický algoritmus, který dokáže jednotlivým internetovým stránkám přiřadit index podle jejich důležitosti. Algoritmus se dodnes stále vyvíjí, základní princip ale zůstává: jestliže první vyhledávače jednoduše hledají zadané výrazy, PageRank si kromě toho ještě všímá, jaké další webové stránky k takto nalezené stránce odkazují. Čím více odkazů odjinud, tím je stránka zjevně důležitější. (Inspirací se tady stal systém citací běžně používaný ve vědeckých publikacích). A jsou samozřejmě odkazy a odkazy, ne každá stránka, ze které se dá proklepnutím dostat na tu vaši, je stejně důležitá.

Jednotlivé linky tedy mají různou hodnotu – pokud na vás odkazuje BBC nebo vaše oblíbené ministerstvo, posouváte se automaticky nahoru, pokud kamarád ze sousedství, je to horší. Kromě linků hraje roli doba poslední změny, vzdálenost hledaných výrazů na stránce, frekvence návštěv a spousta dalších věcí. Výsledkem je zcela jiné (nikoli náhodné), a poměrně objektivní pořadí zobrazených odkazů. Zní to jednoduše a jako princip to vlastně docela jednoduché je. Genialita spočívá samozřejmě v podobě onoho algoritmu, který se ovšem autor tohoto textu pochopit nepokoušel.

Pokud však chcete spustit skutečně praktický prohledávač sítě, na které visí miliardy webových stránek, je vaším soupeřem rychlost. Nemůžete pokaždé prošmejdit celý internet. Když tedy zadáváte dotaz Googlu, prohledáváte vlastně kopii internetu, předem zpracovanou a indexy označenou verzi sítě, kterou si firma opakovaně stahuje podobně jako vy (načerno) hudbu nebo filmy. Pokud to skutečně děláte, asi tušíte, že vám k tomu nebude stačit obyčejný počítač. Potřebujete supercomputer se superkapacitou. Druhou nohou, na které stojí úspěch vyhledávače Google, je tedy – vedle matematiky – výkonný hardware budovaný na koleně od samých studentských počátků na univerzitě ve Stanfordu.

Larry a Brin nebyli totiž na univerzitě pověstní jenom neustálým tlacháním. Občas zmlkli a nenápadně se ochomýtali po školních laboratořích – ve jménu výzkumu v nich zabavovali jakékoli počítačové součástky, o kterých se domnívali, že je nikdo nepotřebuje. PageRank měl mezi stanfordskými spolužáky úspěch a po několika měsících už ho jako svůj standardní prohledávač používaly tisíce lidí. Nároky na jeho výkon rychle rostly a Page s Brinem potřebovali stále další a další počítače. Z úsporných důvodů si je z „vypůjčených“ součástek stavěli sami, přesto se brzy ocitli na křižovatce. Potřebovali peníze.

Hvězda nad Wall Street

Zpočátku se pokoušeli svůj algoritmus jednoduše prodat některé z již existujících firem a pokračovat ve studiích. Nabídku dostala AltaVista i Yahoo!, který měl tehdy příležitost celý vynález koupit za milion dolarů. Jenže portály se v letech počítačové bubliny vyvíjely jiným směrem – lákaly uživatele na všemožné služby a doufaly, že je tak na svých stránkách udrží co nejdéle, což se zase líbilo inzerentům. Dobrý vyhledávač ale funguje opačně – chcete na něm strávit co nejméně času, ničím se nerozptylovat a mrknutím oka se ocitnout na místě, které hledáte. Larry a Sergey s prodejem neuspěli, pověst jejich fungujícího vynálezu se však mezitím bez jakékoli reklamy šířila po internetu. Celá věc směřovala ke krizi – nikdo netušil, jak by se na celém bezpochyby skvělém nápadu daly vydělávat peníze aspoň do té míry, aby ho bylo možné technicky udržet při životě.

Page a Brin mohli celou věc pustit k vodě, donekonečna pilovat svoje algoritmy a zapsat se do dějin počítačových věd. Jenže oni chtěli skutečnou, fungující aplikaci. Nakonec se rozhodli. V létě 1998 odcházejí ze školy, zakládají firmu Google a se stotisícovým šekem v kapse, který jim po půlhodinové schůzce na terase domu narychlo podepsal dobrou intuicí nadaný investor Andy Bechtolsheim, se v pronajaté garáži pouštějí do podnikání.

Jenže co je to sto tisíc dolarů? Hlavní obsesí obou zakladatelů se stává shánění a montování dalších a dalších počítačů. Peníze zanedlouho docházejí a podnikatelé stále nemají plán, podle kterého by jejich populární vyhledávač dokázal vydělat byť jen jediný dolar. Pověst vyhledávače se mezitím bez jakékoli reklamy šíří a počet dotazů se v tu dobu už pohybuje okolo půl milionu denně.

Tím posledním, co kdy chtěli Larry Page a Sergey Brin vpustit na své střídmé, přehledné, čistě bílé a po čertech rychlé stránky, byly inzeráty. Zakladatelé Googlu se dlouho domnívali, že inzerce bude vždy zkreslovat výsledky dotazů. Potom ale přišel další nápad. A finanční úspěch Googlu, který se po vstupu na burzu v létě 2004 stal hvězdou Wall Street, dnes visí právě a téměř výlučně na inzerci.

Když si otevřete Google, nemusí vám to na první pohled vůbec dojít. Titulní stránka působí neobvykle prázdným dojmem – v podstatě pouze bílá plocha, dětinsky barevné logo prohledávače a dotazovací pole. Po inzerci ani památky (neumístit na titulní stránku jedné z nejnavštěvovanějších komerčních webových adres reklamu znamená krátkodobé ztráty v řádech desítek milionů dolarů, a vyžaduje tedy pořádný kus paličatosti a schopnosti myslet strategicky a velkoryse). Ani dál to není žádná hrůza. Po zadání dotazů dostanete obratem seznam hledaných stránek. Inzerátů je většinou jenom pár nebo taky vůbec žádné a spousta lidí vlastně ani neví, že se na nějaké dívá – jmenují se totiž spořádaně „Sponzorované odkazy“ a nevypadají jako typická reklama. Jsou sice jasně a přehledně odděleny od samotných výsledků prohledávání – vždy v pravé třetině stránky a za svislou čárou – graficky jsou jim ale velmi podobné, jenom trochu menší. Stejné písmo, stejná barva, stejná střízlivost. Podle průzkumu agentury Pew si až 60 % běžných uživatelů Googlu vůbec neuvědomuje, že mezi oběma typy odkazů je nějaký rozdíl.

Skutečné kouzlo a zároveň důvod, proč tolik lidí neumí inzerci od výsledků dotazů oddělit, spočívá v jejich přesně cíleném obsahu. Google (a po něm dnes již i mnoho dalších serverů, které si googlovský stroj na inzerci často pouze pronajímají) totiž nepěstuje plošnou reklamu. Místo toho je díky své prohledávací technologii schopen prodat inzerentům konkrétní hesla (třeba „Praha“), takže jejich reklama se na stránce objeví pouze tehdy, když uživatel pátrá po informacích, které nějak souvisejí s podnikáním inzerenta. Příklad? Když přišel nedávno deník The Times, který si distribuci reklamy také pronajímá u Googlu, s článkem o tom, jak se šéf britské opozice David Cameron vydal v rámci propagace ekologické politiky konzervativců do Norska zkoumat stav ledovců, vyskočily na webu vedle dotyčného článku okamžitě také inzeráty norské cestovky organizující výlety se psím spřežením a dvou norských půjčoven terénních automobilů.

Má to své výhody. Google argumentuje, že reklama je pro uživatele vlastně užitečná – souvisí s tím, co hledá, a uživatel může od pátrání po informacích rovnou přejít k nákupům. Inzerce navíc neovlivňuje pořadí výsledků skutečného hledání. A firmy nemusí utrácet peníze zbytečně – platí pouze tehdy, když si na jejich reklamu klikne někdo, kdo se o jejich služby opravdu zajímá.

A má to své pokleslé stránky. Google pouští na web reklamu na pornografii nebo sexuální služby. Firma také čelila, byť úspěšně, žalobě za zneužívání firemních značek. Jako malá neznámá počítačová firma z Česka si totiž v aukci můžete koupit třeba odkaz na heslo „Microsoft“, tedy na firmu, která za propagaci svého jména vynaložila miliony dolarů, a napříště se odkaz na vaši pidispolečnost objeví pokaždé po boku světového velikána. Ten z toho samozřejmě příliš nadšený nebude. Absolutní moc zakladatelů Googlu pak také vstupuje do výběru tabuizovaných oblastí inzerce – pornografie tedy ano, zbraně však ne, víno ano, pivo a tvrdý alkohol ne. Proč? Odpověď hledejte výhradně v osobní etice Larryho Page a Sergeye Brina.

Do Číny

Google začínal jako bezproblémová firma technologických nadšenců s neposkvrněnou pověstí, jakýsi etický protipól neoblíbeného Microsoftu zneužívajícího monopol a jiné „kapitalistické“ praktiky. To je ale dávno pryč. První velká kontroverze přišla, když se vyhledávač rozhodl spustit svůj vlastní e-mailový server Gmail a uživatelům došlo, co se to na síti vlastně děje.

Gmail pracuje na stejném principu jako běžné vyhledávání – peníze vydělává cílená reklama. Jenže zatímco vás nepřekvapí, když se při dotazu na „Toskánsko“ objeví na obrazovce počítače zároveň reklama na Čedok, pokud totéž nastane ve chvíli, kdy v osobním mailu partnerovi popisujete své zážitky ze služební cesty, možná vás to přece jenom trochu rozhodí. Okamžitě totiž vyjde na světlo světa celá pravda – váš mail si někdo čte! Ten někdo je podle tvrzení Googlu samozřejmě počítač (a těžko tomu nevěřit; fyzické čtení všech mailů je asi vzhledem k počtu zaměstnanců neproveditelné). Jenže: když to jde strojově, jde to určitě i fyzicky. Co když se někdo někde dobře baví? Kam putují uložené záznamy? Zase to mrazení v zádech, instinktivní, i když lehce iracionální pocit. (V běžné poště to také stojí na důvěře, vaši obálku může také kdokoli otevřít nebo zcizit a někam uložit; a pohlednice z dovolené jste vždycky posílali otevřené a vůbec jste o tom neuvažovali.) V každém případě právě tohle zvedlo první velkou vlnu nevole a podezření proti do té doby oblíbenému vyhledávači.

Náhle se o to všichni začali zajímat a vše začalo být ještě složitější. Ukázalo se totiž, že dokud vstupujete do hry jako anonymní tazatel, ukládají se vaše dotazy pouze pod kódem počítače. Ve chvíli, kdy si pořídíte účet v Gmailu a svěříte mu tak své osobní údaje, je možné propojit dotazy s vaší identitou. Pokud by to někdo potřeboval (a měl samozřejmě přístup), dokáže zrekonstruovat docela přesně vaše brouzdání po internetu celá léta dozadu. Takže jde o důvěru, jenže i ta se v případě Googlu poslední dobou otřásá v základech.

Právě předminulý týden se Pekingu konala pompézní tisková konference, na které Google ztratil svoje jméno. Jednak doslova, přejmenoval se totiž pro potřeby čínského trhu na Guge, a jednak přeneseně: již v lednu totiž odstartoval svoji čínskou verzi prohledávače google.cn, která je však na žádost čínské vlády cenzurovaná a američtí podnikatelé se tím nijak netají.

Jak cenzurovat, Larry?

Je to nepochybně velké dilema. Google až doposud odpovídal na dotazy v čínštině na své mezinárodní verzi google.com. Servery této aplikace však leží fyzicky mimo čínské území, a tedy za hraničními uzlovými body, na kterých čínská vláda kontroluje a za pomoci jiných technologií dodávaných západními firmami (třeba Cisco) cenzuruje obsah stránek vyžádaných uživateli na území Číny. Důsledkem je značné zpoždění, ztráta kontroly nad tím, co se na obrazovce v Číně nakonec objeví, a v případě Googlu i naprosté vymazání z internetové mapy světa – v roce 2002 čínská vláda google.com na několik týdnů bez udání důvodů prostě vypnula. Vzhledem k obstrukcím pak na čínskému trhu vládne místní prohlížeč Baidu, díky rozměrům čínského trhu (dnes již více než 100 milionů uživatelů na síti a potenciál stát se velmi rychle vůbec největším trhem na světě) roste a sílí a dnes se již obchoduje na americké burze. Google má naopak v Číně netypických 24 %. Spuštění google.cn umožňuje firmě umístit své počítače přímo v Číně, vrátit se ke své proslulé rychlosti a spolehlivosti, rozšířit okruh čínských inzerentů, a dokonce otevřít čínské výzkumné středisko. Čína je totiž horkou líhní špičkových a levných počítačových expertů všeho druhu a hned první projekt, který Google – pardon, Guge – v Číně představil, bylo právě založení centra s nejdříve stovkami, a nakonec údajně tisícovkami počítačových inženýrů. Mezi třemi největšími světovými značkami – Google, Microsoft a Yahoo! – právě probíhá poslední velká bitva o dominantní převahu na světovém trhu, v níž má Google vlastně docela slabé postavení – jeho existence stojí na neustálém pilování jednoho geniálního nápadu a s ním propojené distribuci reklamy. Pokud mu konkurence uteče, pokud tedy budou její prohledávače rychlejší a přesnější, může se celý úspěch zhroutit stejně rychle, jako docela nedávno odstartoval.

Opačným důsledkem kontroverzního kroku je pošramocená pověst, která může úspěch vyhledávače vymazat stejně snadno, jako ho dosavadní technologická převaha umožnila. Novináři na tiskovce v Pekingu zahrnuli ředitele Schmidta výčitkami a ten se, zjevně v rozpacích, bránil jenom chabě. „Bylo by arogantní být nováčkem na trhu a diktovat si podmínky,“ uvažoval nahlas. „Tak jako respektujeme zvyklosti v jiných zemích, respektujeme je i v Číně,“ dodal v narážce na skutečnost, že firma například ve Francii cenzuruje pornografické dotazy. Zakladatel Larry Page zase již dříve prohlásil: „Cenzurovat není v souladu s naším přesvědčením, ovšem neposkytovat informace vůbec je s ním v souladu ještě méně.“ Americká firma navíc tvrdí, že dělá, co může. Čínským uživatelům spolu s výsledky jejich dotazů přiznává, že je cenzuruje (a oni tedy vědí, na čem jsou, a mohou zkusit štěstí jinde, klidně třeba zpátky na mezinárodní verzi google.com). Vědom si nevyzpytatelnosti čínské vlády navíc Google nerozjíždí v Číně další aplikace, jako je právě třeba Gmail nebo blog. Důvod? Již zmiňovaný problém s prozrazením identity propojením dotazu se jménem tazatele. Teoreticky by tedy v případě Googlu neměla nastat situace, kdy americká firma udá čínské vládě jméno nepohodlného disidenta, který provádí na webu něco, co jí nevoní, jako to provedla konkurenční Yahoo!.

Nic z toho však nepřesvědčilo třeba americké kongresmeny, kteří kvůli počínání amerických firem v Číně uspořádali zvláštní slyšení a během něj dali představitelům Googlu otevřeně najevo, co si o tom myslí. „Stal se z vás funkcionář čínské vlády. Až se bude Kongres chtít přiučit, jak cenzurovat, obrátíme se na vás,“ pronesl jízlivě republikánský kongresmen Jim Leach.

Překvapivě méně radikální může být reakce samotných Číňanů. Deník The New York Times nedávno hovořil s proslulým blogerem Zhao Jingem, jemuž vláda za aktivní pomoci Microsoftu zavřela jeho opozičně laděný politický blog. Zatímco pro Billa Gatese měl pan Zhao jen slova odsudku, ke Googlu byl velmi smířlivý a jeho komentář se ze všeho nejvíce blížil hodnocení samotného Larryho Page – zprostředkování informací prý za kompromis stojí, zvášť když si vyhledávač dává pozor, aby neprozradil jména konkrétních uživatelů.

Tak to tedy je – duch v mém laptopu se proměnil v geniálního pragmatika, který hraje o moc, úspěch v byznysu, vědě, zkrátka o vítězství. A zapletl se přitom do politiky způsobem, který je mi osobně po čertech nesympatický. Nejlepší by snad bylo ho z počítače rychle zase vyhnat ven. Je tu ale problém: čím ho nahradit a jak se bez něj neztratit na internetu a na svém vlastním harddisku? Stále totiž platí: je geniální. Je spolehlivý. Nemá chybu. A je zadarmo.