Být pozitivní jako Čech

Už to tak nějak patří k sobě: vždycky, když prezident Václav Klaus řekne něco peprného na adresu nenáviděné Evropské unie, přispěchají české deníky s informací, že podobně začíná smýšlet i česká veřejnost. V Mladé frontě to teď dokonce nazvali „blbou náladou vůči EU“. To je překvapivý závěr v čase, kdy se Čechům žije opravdu dobře, obchody se díky členství v EU hýbou jako nikdy předtím, dotace ani nestačíme utratit a vyrazit za prací do ciziny začíná být pro mladé lidi něčím, o čem už se ani nemluví, prostě se to dělá. Jak to tedy s tím negativismem je?

Napřed k prezidentovi: jeho pozice je jasná. Klaus pracuje na svém politickém plánu maximální měrou přispět ke konci Unie nebo z ní alespoň dostat Česko. Chová se sice v přímém rozporu s českou zahraniční politikou, ale aspoň víme, o co jde, jaké má úmysly.

Když svůj politický program a stížnosti na „byrokratický Brusel“ vede v přímém střetu s politiky Unie, má to jistý půvab. Když ale jako teď odletí za oceán, aby ve Spojených státech mluvil o „omezování svobody v EU“ – je to trochu nedůstojné prezidenta. Každý gymnazista ví, že jakákoli státní moc omezuje svobodu, a tváří v tvář z řetězu urvaným závodníkům na silnicích, rasistům či drancovačům přírody lze dodat – naštěstí. To ale Klaus určitě ví. Hledá jen nové stoupence pro svůj boj a používá hesla, o kterých si myslí, že by na ně aspoň někteří Američané mohli slyšet.

Ostatně totéž dělá i doma, kde zase…