Jděte se skandály k čertu

Mluvit o morálce je vždy dvousečné a v politice to platí dvojnásob. Třeba když premiér Jiří Paroubek – jako teď o víkendu – mluví o svých konkurentech z ODS jako o straně, která v roce 1997 „morálně zbankrotovala“. Dobrá, něco na tom je, aféry jako švýcarské konto nebo Šrejber jsou stále živé. Jenže časy se mění. Občanští demokraté si své odseděli v opozičních lavicích, a když už dnes moralizovat, tak je tu jiný adept – samotná Paroubkova strana. Malá inventura mocenské éry sociálních demokratů ukazuje pozoruhodný seznam svých vlastních „Šrejberů a švýcarských kont“.

Navíc od devadesátých let vznikl další problém: jak o přibývajících skandálech vlastně informovat. Jak oddělit podstatné od nepodstatného a jak se nenechat zahltit pocitem, že už to ani nemá smysl sledovat, protože tomu na rozdíl od Šrejbra stejně nikdo nerozumí.

Ministr v base, tajemníci taky

Bilance osmi let vládnutí ČSSD je tedy v hrubých rysech tato: bývalý ministr financí sedí ve vězení za mnohamilionový podvod, jedna z jeho kolegyní z vlády je krátce před rozsudkem. Ve vězení už sedí nebo čekají na proces tajemníci dalších čtyř ministrů (dokonce premiéra). Jde o korupci, podezřelé zakázky, tunelování a v jednom případě dokonce plánování vraždy novinářky. Dále jsou tu zoufale předražené zakázky jako Internet do škol, dálnice do Ostravy, nákup letadel, vážná podezření na mamutí praní špinavých peněz, jako je prodej ruského dluhu firmě Falcon. Vládnutí sociální demokracie přineslo také „novinku“ v podobě styků premiérovy rodiny s lidmi podezřelými z kontaktů s organizovaným zločinem (obchodem se ženami). Za vlády ČSSD jsme také zažili pokus o vraždu stranického věřitele krátce poté, co se přihlásil o svoji pohledávku (případ Lhotský). Pod vládou sociální demokracie došlo k paralyzování policejních oddílů, které se zabývají vyšetřováním organizovaného zločinu, nebo ke zneužívání bezpečnostních prověrek udílených Národním bezpečnostním úřadem.

Sociální demokracie přinesla propojení své strany či jednotlivých ministrů s lidmi podezřelými z miliardových tunelů, úvěrových podvodů, světem, který si své účty vyřizuje vraždami. Také v případě afér jako Unipetrol, Setuza či Krejčíř je ČSSD součástí nesrozumitelné hry o miliardy. Přitom nejbližší podřízený sociálnědemokratických premiérů byl přistižen při nabízení úplatku, zatímco bývalý ministr zemědělství přihraje jedné z finančních skupin majetek ve stamilionových hodnotách, a pak odejde do spokojeného politického důchodu.

V podobně temném výčtu se dá pokračovat, ale není třeba. Vládní ODS v devadesátých letech přinesla fenomén neprůhledného financování stranické pokladny z peněz z privatizace, její nástupci z ČSSD dělají totéž, navíc ale jejich vládnutí propojují nitky s podsvětím. Že jde často jen o podezření? To samé jsme ale zažili i v případě Klausovy strany. Navíc v politice, jak známo, má i pouhé podezření váhu argumentů, které musí politici vysvětlit, nebo odejít pryč. Třeba do byznysu, kde se pouhá podezření nepočítají. Byla to také vláda ČSSD, kdo posílil korupční prostředí nad míru, jakou jsme znali z devadesátých let.

Nahlíženo s odstupem: teď před volbami je nejdůležitější otázkou, nakolik jsou skandály ČSSD věcí minulého vedení a dnes tahle špína už jen vyplouvá na hladinu, nebo nakolik praktiky pokračují. To zatím není jasné, jenže jde o věc důvěry, pro kterou Paroubkova strana nedělá dost. Ukázkou je skandál kolem Unipetrolu a neprůhledný boj finančních skupin o vliv v chemickém průmyslu, o miliardové zakázky na zelenou naftu či nově biolíh. Žijeme v realitě, kde náměstek ministra spravedlnosti (Vyvadil) a přední člen vládní sociální demokracie jde na tajnou schůzku s člověkem, kterého předtím premiér z téže strany označí za nepřítele státu, a cosi s ním domlouvá. My nevíme co, když ale vyjednavač musí kvůli své tajné schůzce náměstkovskou funkci opustit, neboť tím podle koaličního ministra překročil své pravomoci, premiér jej zaměstnává jako svého poradce.

Přijďte za měsíc

Mluvit z pozic ČSSD o „morálním bankrotu“ ODS zní tedy opravdu tak, jako když zloděj s penězi v kapsách křičí „chyťte zloděje“. Sociální demokracie je zkrátka po osmi letech svého vládnutí namočená v tolika skandálech jako žádná jiná politická strana před ní od pádu komunismu.

I s tímto handicapem je ale výsledek voleb otevřený. I nejokatější podezření totiž v Česku zatím nemají rychlé vyústění v odchod, politická kultura tady není anglosaská, ale spíš italská nebo francouzská. Také schopnost a odhodlanost policie k vyšetření skandálů podle hesla „padni, komu padni“ zatím nestačí.

Pro novináře je tu otázka, jak o stále se množících skandálech informovat. Vydavatelé tuší hlad po nových událostech a nových palcových titulcích a médii se tak valí jeden skandál za druhým. Přitom pro jeden zapomínáme druhý, složitější případy noviny rychle opouští a vrhají se na další, přičemž ve čtenářích zůstává beznaděj ze zlodějny všude kolem. Novináři navíc jen málo řeší důvody, proč se ta která informace, dokument či nahrávka odposlechu objevila v jejich redakci, jaké cíle jejich zasilatelé sledují. Příkladem může být ostatně i čerstvý případ advokáta Jansty (více naše téma na straně 13).

Je jasné, že informovat o jednotlivých skandálech politiků může být důležité už jen pro ten který případ, pro lidi, na něž jeho důsledky dopadají. Informovat o každé podezřelé zakázce, každé zmanipulované veřejné soutěži je sice pro řadu čtenářů důležité z hlediska odhalování obecného jevu korupce či propojování politiky a byznysu, nebo dokonce organizovaného zločinu, ale stále více ztrácí smysl. Pokud uvěříme tomu, že média hájí veřejný zájem, pak tímto veřejným zájmem dnes není vrstvení nových a nových skandálů, u nichž navíc čtenáři absolutně ztrácí přehled, v čím zájmu se určitá informace dostala na světlo. Ve veřejném zájmu je naopak důsledné dotažení nejdůležitějších případů do konce tak, abychom rozuměli podstatě, jakkoli jsou možnosti novin (včetně Respektu) omezené.

Politici by měli vědět, že novináři se nedají odradit neochotou a různými potížemi. Když se například Lidové noviny minulý týden snažily na Úřadu vlády ČR zjistit, v jakém pracovním poměru je vůči premiérovi advokát Jansta, mluvčí jim odmítla tuto informaci sdělit s tím, ať si dají žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dost možná sází na to, že noviny pracují v denním rytmu a za měsíc už nebude Jansta nikoho zajímat. Tak to skutečně funguje. Čeští novináři mají málo času, editoři jsou netrpěliví a jen trochu komplikovaný a nejednoznačný případ má minimální šanci udržet se na stránkách. Buď mu nerozumí sami novináři, nebo mají editoři strach, že mu nebudou rozumět čtenáři. Pokud ale má mít smysl korupci a střet zájmů v novinách odhalovat, je nutné nelitovat času (a tedy i peněz) a chtít informace třeba i za pomoci soudu.

Nyní tedy není ani tak důležité, jestli se dozvíme izolovanou informaci o jedné smlouvě jednoho Jansty, ale princip fungování premiérova týmu jako takového. Není ani důležité, jestli se dozvíme deset dalších skandálních odhalení, další dávku zneužívání veřejných zakázek, důležité je ale vědět, jak a proč zneužívání funguje. Jak se mu dá čelit a proč se o to politici nesnaží? Proč si už nepřivezli protikorupční návod ze Skandinávie, proč neprojevují alespoň takovou snahu jako Slováci? Proč, když víme, že pro boj s korupcí je velmi důležitá otevřenost a poskytování maxima informací občanům, to tedy politici nedělají? Otázek je spousta.

Víc, než je milo

Je ostatně jasné, že před volbami nebude hrát roli počet skandálů, ale právě jejich interpretace a dotažení do srozumitelného konce. Nikoli přímo vyšetření – to má přece jen na starosti policie a justice –, ale vysvětlení motivů a cesty, jak tomu lze předejít.

Letošní předvolební kampaň se dosud nejvíc podobá těm na Západě. Nejde už o referendum o demokracii ani o křečovitou mobilizaci. Ani nevidíme amatérsky vyrobené, směšné televizní klipy, ale spíš profesionální přípravu kandidátů. Kampaň v profesionálním marketinkovém hávu má ale své zjevné nevýhody. Jde o soutěž programů, jejich představování se však nese v rovině nejasných a hlavně nevymahatelných hesel. Strany mluví o společnosti vzdělání, neřeknou ale, kdy přestane mrhání talenty v nesmyslném zahánění dětí od studia, jehož jsme stále svědky. Mluví se o boji proti korupci, jak ale zkrotit bestii veřejných zakázek straníci neprozradí. Konkrétní sliby se pak nesou leda tak v rovině nesplnitelného populismu, jako když v sobotu místopředseda ODS Ivan Langer v televizi sliboval, že jeho strana „garantuje práci každému, kdo bude chtít pracovat“.

Média zatím vymahatelné sliby nevyžadují, a spíš evidují závody ve slibech všeho druhu. A pokud se jich někdo neúčastní (jako třeba lidovci), jsou ihned označeni za „nevýrazné“. „Nejvýraznější“ jsou pak siláci typu Paroubka s bezkontextovými hesly jako „morální bankrot“. Pokud si ale máme v tomto směru polepšit, musíme chtít od Paroubka víc.

V nynější předvolební kampani se navíc ukazují výhody širší voličské nabídky. České zkušenosti potvrzují, že jsou to malé strany, které tlačí mnohem víc na protikorupční politickou hygienu než ty velké, které jsou usazené ve vládě nebo na radnicích a z korupčního prostředí těží. Zjednat nápravu může i lepší práce médií. Pořád mají ve svých rukách víc moci, než je politikům milé.