Woody Allen nás dostal

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti skrze svoje dílo, ale tak, že neumřu,“ prohlásil kdysi Woody Allen. A jindy zase: „Náš duch má na starosti vznešené věci jako poezii a filozofii a tělu zůstane všechna legrace.“ Jeho poslední snímek Match Point – Hra osudu potvrzuje, že za obojím si stojí i dnes. Pro někoho je Match Point ohraná písnička a nuda, pro jiného strhující drama, ale v každém případě je to velký komerční i kritický úspěch, kolmo tu startovali dva charismatičtí herci, a především se na něj hrne mladé publikum, které se snímkům Woody Allena jinak už léta spíš vyhýbá. Na první pohled se Match Point celkem neliší od ničeho, co Woody Allen kdy natočil, scházejí a rozcházejí se tu dobře situované dvojice, je tu trocha vášně, legrace, zrady, a nějaká ta osudová vražda. Jen místo New Yorku tu hraje hlavní roli Londýn a koho to zajímá, může v kině studovat širokou škálu britských přízvuků, od univerzitního ox-bridge přes irštinu až po cockney.

Láska, nebo nuda

Jak naznačuje název, Match Point je jemná hra: na kterou stranu spadne při tenisu míček, když zavadí o síť? Woody ji hraje hlavně sám se sebou a s divákem: teď se koukejte, buď se znemožním, anebo vás dostanu. A vzápětí rozvine tak otřepaný příběh, že by ho odložil snad každý ambiciózní režisér. Je to melodrama o náhodě a štěstí (raději bych byl šťastný než dobrý, řekl neznámý klasik), o vášni a o…