Vědci o volbách

Tatínek byl katolík. Za kardinální národní hřích považoval výhru komunistů v roce 1946. V 70. letech jsem o výročích praporky nevyvěšoval, ale v otevřeném střetu s režimem jsem nebyl. Byla rodina a studenti a teorie relativity, zvlášť gravitační záření a černé díry, se svým kouzlem a permanentní hodnotou. Na Matfyzu se daly pěstovat bezpartajně.

Nedávno jsem známému na Sázavě říkal, že mě svými e-maily s vtípky, které jako by pocházely přímo z dílny ODS, zásobuje marně. „Asi budu volit komunisty,“ dodal jsem (nebudu). Opáčil: „A v které straně budou?“

Před osmi lety jsem se nestyděl nahlédnout do Práva pouze tehdy, když zbylo v letadle jako poslední. Dnes nacházím chytré, k objektivitě se snad blížící, bez zlovolných arogancí psané komentáře a rozhovory u pánů Hanáka, Kramera a dalších.

Mou důvěru nemůže získat politik, který „nezná špinavé peníze“, který, je-li dotázán, zda podpoří Etické fórum ČR, odpoví, že o takové aktivity se nezajímá, politik, který v diskusích začíná útokem ve snaze znemožnit protistranu ab initio, tedy od samého počátku. „Pánové, přicházím pozdě, ale dnes přece máme hovořit o tak nedůležité věci, jako je věda.“ Tak nějak nás vědce, hosty televizního pořadu Má u nás věda šanci?, vítal začátkem 90. let ministr financí Klaus. Takový přístup nakazí nejen partajní epigony, šíří se ze strany na stranu a difunduje dál.…