Studené zátiší s bombou

Írán si pořídí jadernou pumu. Na to můžete vzít jed. A jediný, kdo je skutečně schopen to Íráncům překazit, je Usáma bin Ládin.

Možná to zní jako trochu přitažené za vlasy. Ale opravdu jenom trochu. Írán se posunuje nezadržitelně k cíli a neschopnost Ameriky a Evropy celý proces rázně utnout je den za dnem jasnější. Experti se škrábou za uchem, politici manévrují, novináři spekulují. A Írán koná.

Právě minulý týden jeho prezident Ahmadínežád ohlásil, že země umí vlastními silami obohatit uran. Alláhu akbar, poděkovalo sborově shromáždění v Mašhádu na severu země. Už dva týdny předtím vyzkoušel Teherán novou raketu středního doletu a hned nato ještě raketové torpédo. Vzkaz je srozumitelný – nebojíme se a uděláme, co uznáme za vhodné.

Na druhé straně se vyvíjí tlak (viz též text na str. 11). Condoleezza Riceová očekává, že Rada bezpečnosti přijme tvrdá opatření. Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) al Baradej se vrací z Teheránu s nepořízenou a hned po něm tamtéž vyráží čínský vyslanec. V Moskvě se chystá další kolo rozhovorů. A Teherán mezitím dělá ústy svého prezidenta Ahmadínežáda na všechny dlouhý nos. „Naše odpověď zní: vztekejte se, až z toho umřete,“ vzkázal ve středu pan prezident. To to mocní členové Rady bezpečnosti dopracovali.

Svíčky za oknem

Čeho se vůbec bojíme? Írán oficiálně tvrdí, že chce jadernou energii, nikoli Bombu. Uran obohatil po létech bádání na 3,5% a nejspíš jenom nepatrné množství. K výrobě zbraně potřebuje desítky kilogramů minimálně 80procentního paliva. Země je navíc signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a v zemi proto probíhají inspekce MAAE. Vše by tedy mělo být pod dohledem.

Jenže Íránu přesto nikdo nevěří. Proč taky. Inspektory z MAAE vodil Teherán za nos celá léta, a kdyby podrobnosti o jeho tajném jaderném programu neprozradili íránští opozičníci, nemuseli jsme o něm vědět dodnes. Peršané se sice vystavují na odiv jako mírumilovná země, která už možná dvě stě let na nikoho nezaútočila, zároveň ale podporuje teroristy z Hizballáhu, Hamasu a Islámského džihádu. Zkombinujte si to s tajemným teokratickým režimem, jehož myšlenkovým pochodům a přesné struktuře moci tady na Západě dohromady nikdo nerozumí, na závěr si dopřejte několik ostrých protiizraelských výpadů současného prezidenta (Izrael patří na Aljašku) – a máte důvodů k obavám víc než dost.

Írán ale není přehledná diktátorská země s všemocným pošukem typu Saddáma Husajna v čele – vždyť velkohubý Ahmadínežád je sice zvoleným prezidentem, není ale vrchním velitelem ozbrojených sil, nejmenuje soudce ani šéfy tajných služeb.Vyznat se v katakombách íránské politiky a veřejného mínění je obtížné. Byli to totiž právě obyvatelé Íránu, kteří snad jako jediní na Blízkém východě po útocích ak-Káidy z 11. září zapalovali na znamení smutku spontánně svíčky za okny svých bytů. Byl to Írán, kdo pomáhal Američanům během dobývání Afghánistánu komunikovat se svými dlouholetými spojenci z vítězné Severní aliance. Je to Teherán, kdo má zásadní vliv na irácké šíity a nekomplikuje Američanům v Iráku život tolik, kolik by mohl. A je to zároveň Írán, kdo tajně provozoval jaderný program, nazývá Spojené státy Velkým satanem a Izraeli odpírá právo na existenci. Jaderný program navíc v Íránu není otázkou, která štěpí místní politickou scénu. Naopak, touha po mocné zbrani protéká jako spodní proud celou íránskou společností.

Honem k Bombě

Íránská touha po Bombě má totiž kořeny v traumatické zkušenosti z války s Irákem před dvaceti lety. Bývalý diktátor Husajn tehdy nasadil zakázané chemické zbraně a prošlo mu to – pro Peršany považované v konfliktu za větší zlo tehdy nikdo nehnul prstem. Z hlediska Íránu to znamenalo jasnou zprávu – zajistit, aby se nic podobného nemohlo opakovat. Když se ovšem při takovém nazírání na svět dostanete na americký seznam zemí s názvem „Osa zla“ a sledujete pád režimu, který figuroval na tomtéž seznamu těsně před vámi, můžete vyvodit dvě poučení. Buď všeho necháte. Nebo naopak začnete spěchat.

Írán si vybral to druhé a je dnes vlastně v záviděníhodné pozici. Poučen osudem iráckého jaderného programu, kterému učinil přítrž jeden podařený nálet izraelského letectva na reaktor Osirak, rozmístil jednotlivé části toho svého do všech koutů členité země – kam přesně, to tady na Západě zřejmě nikdo neví. Hlavní příjmy země pocházejí z ropy a zemního plynu, jejichž cena stoupá a zdroje jsou stále hůře nahraditelné. A hlavně: na straně Íránu stojí čas. Americká armáda je až po uši chycená v Iráku, kde má Írán zásadní vliv na šíitskou většinu a může v rozvrácené zemi míchat karty. Dosud Američanům zatápěl jen přiměřeně, to se však může kdykoli změnit. Čím déle budou přitom Američané vázaní u sousedů, tím delší čas bude mít Teherán na vývoj jaderného programu.

Možnosti

Scénářů, jak odhodlané Íránce zastavit, mnoho není. Možnost 1.: vyjednávání. To právě probíhá, lví podíl na něm měli až dosud Evropané, kteří dokázali po rozkolu kvůli válce v Iráku najít společnou řeč nejen ve vlastních řadách, ale i se Spojenými státy. Na stole ležely všechny možné laskominy od ekonomické až po politickou spolupráci, ale zbytečně. Írán prostě chce jaderný program.

Možnost 2.: sankce OSN. Jenže ty by musely významně zasáhnout obchod s ropou a plynem. Předpoklad, že by s něčím takovým souhlasila Čína, která je spolu s Indií dovozcem číslo jedna a náhradu bude hledat velmi obtížně, není moc realistický. Ale neházejme to jenom na Čínu – výpadek Íránu v dodávkách ropy na světový trh by závratně vyšrouboval ceny pro všechny a do toho se s výjimkou samotných exportérů nikdo nepohrne. Jako velkou hrozbu přitom jaderný Írán vnímají právě jenom Američané, samozřejmě Izraelci a trochu neochotně také Evropané. Ti do skutečně bolestivých ekonomických řezů také nebudou mít velkou chuť. Jejich obchodní obrat s Íránem se točí okolo 15 miliard eur ročně a rozhodující domácí ekonomiky lapají po dechu. Navíc není vůbec jisté, že by sankce zmohly více než jen program zpomalit či prodražit.

Možnost 3.: vojenská akce. Jednalo by se pouze o Američany, kteří by spojence tentokrát nenašli ani ve věrné Velké Británii.

Otázkou je, jak by mohl útok na Írán vlastně vypadat. Analytici se shodují v tom, že mohutný pozemní útok by v současné situaci byl akcí přinejlepším na hranici možností americké armády, co by následovalo po něm, si neumějí představit. Na stabilizaci země mnohonásobně větší, bohatší a lidnatější než sousední Irák by samotným Američanům zcela jistě síly nezbývaly.

Druhou možností jsou „chirurgické“ nálety. Jenže kam přesně, když se část programu zřejmě rozvíjí v tajnosti a na neznámých místech? Nejpravděpodobnějším výsledkem je pak pouze zpomalený jaderný program ve sjednocené zemi, která se právě znovu přesvědčila, že jedině odstrašující síla jaderných zbraní jí zajistí nedotknutelnost.

Při jakémkoli vojenském zásahu by navíc následovala tvrdá odplata – v Iráku, v Hormuzské úžině, v podobě vyšponovaných cen ropy, ale také třeba podpory teroristů po celém světě.

Hodně mrazivá válka

Situace tedy vypadá pochmurně a ze všeho nejvíc pro Izrael. Nejpravděpodobnějším výsledkem je totiž podle většiny analytiků i expertů jakási studená válka na Blízkém východě, s jaderným Íránem a smířeným světovým společenstvím, které ústy Spojených států Teherán nepřetržitě ujišťuje: pokud se cokoli stane na území Izraele, pokud, nedej bože, předáte jaderné technologie teroristům, je to váš konec. Írán po naší odvetě přestane existovat. Zní to temně a temné to je – v něčem podobném žila Evropa čtyřicet let.

Pak je tu ovšem ještě jedna varianta. Všechno, co bylo dosud řečeno, platí za předpokladu, že se nestane nic neočekávaného. Veřejné mínění ve Spojených státech není naladěno na další válku, jejíž následky by navíc mohly být zničující. Nicméně teoreticky mohou Spojené státy kdykoli vyhodnotit, že jsou ochotny takovou cenu zaplatit. Stačí nějaká další nepředvídaná katastrofa. Jestliže Írán touží po bezpečí v zátiší jaderné zbraně, Američané také vnímají po 11. září svět jako šílený a životu nebezpečný. Stačí jeden Usámův povedený útok a budou rázem odhodláni k čemukoli. A Saddám Husajn neměl s útoky na New York také nic společného.