Naši lidé zezdola

Mladen Grebo je člověk, kterého by velká část Čechů nechtěla za souseda. Aspoň teoreticky určitě: šestadvacetiletý student se narodil v srbském Bělehradě a žít vedle lidí ze zemí bývalé Jugoslávie je tu podle sociologických dat jedno z nejméně populárních sousedství – podobně jako je tomu třeba s Romy. Příběh rodiny Grebů je v tomto světle zajímavý dvojnásob.

Ať nejsou sami

Mladen Grebo studuje na Karlově univerzitě, se svojí maminkou Lidijí bydlí nedaleko pražského centra, má rád fotbal a svého psa a žádnou českou nechuť k sobě jako k sousedovi nepociťuje. „S majitelem domu, kde bydlíme, máme velmi dobrý vztah, a se sousedkou si máma navzájem zalévá kytky, když někdo odjede pryč,“ říká Mladen. Jeho čeština je spisovnější, než bývá zvykem u jeho vrstevníků, jen občas těžkne pod srbochorvatským přízvukem. Přesněji řečeno, bosenským. Před čtrnácti lety společně se svým o rok a půl starším bratrem Ognjenem odešel z bosenského Sarajeva, kde se schylovalo ke kruté tříleté válce. Ze Sarajeva je odneslo poslední letadlo vypravené organizací Dětská ambasáda. Když pak po řadě měsíců konečně se svou matkou přijeli v létě 1993 na pražské nádraží, byli rádi, že jsou – jak říká Mladen – „konečně v nějaké normální zemi“.

„Když začala agrese proti Bosně a Hercegovině, byla jsem zmatená,“ vzpomíná paní Lidije ve svém bytě. Pokoji…