Jeden den v životě

Je pět ráno a mně zvoní budík. Všude kolem je ještě ticho a tma. Přemýšlím, jestli vstát, nebo se zachumlat a dělat jakože nic. Pak mě přepadnou výčitky. Pomalu vylézám z vyhřáté postele a ledabyle ustýlám.

Pouštím televizi a poslouchám záznam s Poslanecké sněmovny na ČT 2. (V tuhle dobu se totiž nic než tohle a teleshoping nevysílá…)

Oblékám si plavky a házím hlavou ze strany na stranu. Příšerně mi přitom křupe krk. Je to můj zlozvyk. Dávám do tašky ručník, šampon, kondicionér, krém a hřeben.

Do odjezdu autobusu zbývá deset minut. Přes plavky natahuju džíny, triko a svetr. V chodbě přibírám bundu a vybíhám z bytu.

Na zastávku dorazím tak akorát. Je mi trochu zima a chce se mi spát.

Po patnácti minutách vystupuju. Je šest hodin ráno. Na silnicích je klid a na chodnících jen pár loudajících se pejskařů. Jaký bude asi den?

Ve vestibulu plaveckého bazénu na mě z okýnka kývá mladá plavčice, ze šatny uklizečka. Už mě tu znají. Chodím sem takhle dvakrát až třikrát týdně.

Svlékám se a mířím do páry. Je tam příjemně horko. Nejraději bych tam zůstala, po chvíli je mi ale špatně. Musím rychle ven. Sbíhám schody a vrhám se do studené vody. Neúnavně plavu sem a tam. Když mám třicet bazénů, ploužím se zpátky do páry. Tam chvíli odpočívám, krátce před sedmou se jdu osprchovat a obléci. Před půl osmou plavecký stadion opouštím.

Venku už svítí slunce a je o poznání tepleji. Potkávám lidi, které znám od vidění. Procházím kolem oprýskaných…