Země, která neví, co chce

Francie je nemocná země, která si však ve své nemoci libuje. I tak lze chápat již druhý měsíc nefunkční univerzity a gymnázia, pravidelné manifestace studentů, demonstranty zablokovaná kolejiště nádraží, výpadovky dálnic, přístupy k úřadům, k obchodům, ke skladům potravin, potyčky s policisty, hořící automobily a rozbité výklady, solidární stávky státních zaměstnanců, vášnivé diskuse v médiích a parlamentu, událostmi zaskočenou vládu i prezidenta. Na otázku, co hrozného se vlastně událo, existuje následující odpověď: pacient se zkouší částečně uzdravit. Zatím ale bez úspěchu. Proč?

Být placen státem

Loni na podzim byla celá země šokovaná vlnou násilí na předměstích. Podle samotných aktérů výtržností, pravicové vlády i opozice, odborů a intelektuálů nešlo o nic jiného než o výbuch nespokojenosti mládeže postavené před nejistou budoucnost. Neboli nezaměstnanost, živoření, nemožnost uplatnit své schopnosti. Údajně z těchto důvodů proto lehly popelem tisíce aut, byly vypáleny mateřské školky, podniky. Ze všech stran se tak ozývaly hlasy o nutnosti něco udělat, neboť situace, kdy skoro každý čtvrtý Francouz ve věku mezi 16–25 lety marně hledá práci, není nadále únosná.

Změnit tento stav však ve Francii nelze jinak, než zásadními reformami archaického a tuhého zákoníku práce, který zaměstnanci garantuje nejenom podstatně větší práva i výhody než zaměstnavateli, ale především znemožňuje pružnější reakce na nabídku či poptávku pracovního…