Vědci o politice

Vadí mi všudypřítomná nechuť k osobní zodpovědnosti a to, že se alibismus čím dál víc vyplácí. Kdo hledá alibi ve formálních pseudopravidlech místo toho, aby měl vlastní názor, stál za ním a uměl nést odpovědnost, ten obvykle nenarazí.

Příkladů je tolik, až je skoro přestáváme vnímat. Úřady a soudy se řídí nejpohodlnějším výkladem litery předpisů a nějak se jich netýká, že by věci měly hlavně fungovat a že zlo by se vyplácet nemělo. Politici hlasují podle stranické disciplíny a nelámou si hlavu vlastní zodpovědností. Ukřičeným „občanským aktivitám“ nejde o občany, ale o to, aby si vytrucovaly splnění svých soukromých cílů. Vydírají kvůli tomu veřejnost. Konečně historie obchvatu Plzně je dosud v živé paměti (prosím, čtěte to dobře – řeč není o iniciativách, které obětavě pomáhají lidem).

Vážím si těch, kdo se nebojí stát za smyslem věcí. Mám k tomu i osobní důvod. Před pár lety jsem čekal na transplantaci srdce. Našlo se na poslední chvíli, ale až po začátku platnosti jistého poslaneckého výtvoru, který operaci prakticky znemožňoval. Poslanci totiž do jednoho zdravotnického zákona vpašovali podmínky, kvůli nimž by se orgán nedal použít. Nebýt odvahy lékařů, kteří ctili své poslání víc než alibistickou kázeň před hloupým zákonem, už bych nežil.

Na odlidštěný alibismus nemravně spoléhá i současný poměrný volební systém. Kandidát nemusí nabízet své stanovisko, své…