Svobodu vlekařům, rozhodl prezident

Prezidentské veto se stává běžným mocenským nástrojem, ústavní soudci by se k tomu měli vyjádřit.

Po dramatickém boji mezi prezidentem a sněmovnou o zákon o registrovaném partnerství se Václav Klaus minulý týden zase rozhodl použít svou pravomoc a vetoval další zákon. Přitom nejde o nic vzrušujícího: Prezident jenom vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že většina poslanců chce nařizovat provozovatelům lyžařských vleků, aby prokázali určitou odbornou způsobilost. „Jde o nesouhlas se snahou téměř každou lidskou činnost podrobit státní regulaci,“ vysvětloval prezident. Má tak již za sebou dvě desítky vetovaných zákonů během tří let (Havel k tomu potřeboval osm roků).

Vlastně bychom tuto trochu okrajovou záležitost klidně mohli přenechat expertům, kdyby však za množícími se vety nestála stále naléhavější otázka: Jakou roli má prezident vůbec hrát v politickém systému? Z pohledu ústavního textu není na Klausově jednání nic špatného. Podle článku 50 ústavy může prezident sněmovně zákon vrátit. Ústava sice předepisuje, že svůj nesouhlas musí hlava státu odůvodnit, už ale neřeší, zda se má jednat o vážné námitky ústavněprávního charakteru, anebo prezidentovi stačí, když se mu dotyčný zákon nelíbí „jen“ z důvodu jeho vlastní politické orientace. Politická praxe dosud spíše odpovídá druhému modelu – a tím pádem nastává několik problémů.

Začněme těmi méně závažnými: Opakovaným vetováním prezident přispěje ke zbytečnému protahování politických rozhodnutí. To se může zdát banální, vzhledem k velkému množství zákonů, kterými se parlament musí zabývat, je ale každé další „kolo“ v politickém boji dodatečným břemenem. V zemi, která už téměř deset let trpí velmi těsnou politickou většinou vládnoucích stran, se navíc zvyšuje závislost vlády na jednotlivých poslancích.

Ještě vážnější jsou námitky, které lze proti prezidentovu vetu uvést z teoretického pohledu: Možnost veta z prezidenta fakticky činí dvěstěprvního člena sněmovny – navíc s větší sílou hlasu. Další problém je v tom, že politická vůle prezidenta, který nedisponuje politickou legitimitou přímé volby, najednou převyšuje vůli demokraticky zvoleného parlamentu.

Jak z toho zmatku ven? Prostě ústavní pravomoc prezidenta zpřesnit.

Německé poučení

Na rozdíl od české ústavy ta německá mluví jasným jazykem: než prezident Spolkové republiky podepíše zákon, může jenom zkontrolovat, jestli zákon po formální a obsahové stránce není v rozporu s ústavou. Své politické přesvědčení musí hlava státu nechat stranou. I Německo má za sebou spory o prezidentské pravomoci, dokázalo je ale vyřešit. Když prezident Karl Carstens v lednu 1983 vyhověl prosbě kancléře Helmuta Kohla a rozpustil Spolkový sněm, čtyři opoziční poslanci podali žalobu k Ústavnímu soudu v Karlsruhe. Ten ve svém rozhodnutí jasně vymezil možnosti a povinnosti prezidenta v případě, že by se situace opakovala. To se stalo vloni a prezident Horst Köhler už měl vymezený prostor.

Poučení z německého příkladu je tedy jasné: pokud ústavní text není jednoznačný a politici či veřejnost mají o prezidentových pravomocích pochybnosti, není špatné požádat ústavní soudce o výklad. Pokud otcové a matky české ústavy svěřili prezidentovi neomezené veto, aby jím obohatil politickou diskusi o další moudré argumenty, může to dnes dělat v rámci běžné politické debaty. Šestnáct let by mělo stačit na to, aby se parlament dočkal postavení, které si zaslouží každý parlament demokratického státu, v němž se prezidentský systém nepěstuje.

Autorka je zpravodajkou Saských novin v Česku a spolupracovnicí Respektu.