Když je třeba, tak i železem

Podle poučky zanechané nám již starými Římany jest zákon výrazem obecné vůle a právo pak jeho spravedlivým uplatněním. Leč noetiku této sice staré, ale vůbec ne špatné pravdy u nás jaksi narušil únor přezdívaný drahně let vítězný. I po něm sic uznáváno verbum vlády lidu, lidem a pro lid, jenže tento lid byl výhradním majetkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. O obecné vůli a jejím spravedlivém uplatnění se snad netřeba bavit.

Roku 1971 si šel v Přerově mladý dělník Vladimír Hučín, nebylo mu ještě devatenáct, do hospody jménem Komuna koupit kofolu. Měl žízeň. Měl na sobě ke své smůle také tričko s „kapitalistickým“ nápisem LED ZEPPELIN a delší vlas. V hospodě Komuna právě předvoj dělnické třídy, jeho třídy, oslavoval výročí založení své organizace KSČ. Celebrující příslušníci spolku, jemuž ústava zaručovala takzvanou vedoucí úlohu ve společnosti, nebyli abstinenty, byli v tlupě a ideologicky pevní. Takže Hučína zbili a prostřednictvím svých převodních pák v justici ho ještě nechali odsoudit za výtržnictví. Kromě deseti měsíců kriminálu natvrdo byl samozřejmě taktéž vyhozen ze zaměstnání. Po propuštění pak se chodil hlásit na StB, jaksi na kontrolu, zda vede řádný život příslušníka dělnické třídy, a to včetně vlasu a triček, zajisté.

Teprve 6 let po popsaném incidentu vznikla Charta 77 a její suplika „dialogu s mocí“. Uvedeno požadavkem Václava Havla „skončit s vychcaností“. To už Vladimír Hučín vedl se…