Jeden den v životě

Ukládal jsem se k nespánku po druhé hodině noční. Nad námi je Rožmberk, voda teče už třetí den přelivem pod jeho hráz. Hladina se zvyšuje a hrázky chránící statek mají slabiny – voda prosakuje pískem, vyplavuje zeminu nebo hnůj. Neklidně jsem myslel na toho furianta – dubohlava selského…Odpoledne mi vyhnal mašinu – traktor s radlicí, že se mu prý zvedne voda na grunt. Taková blbost! To my jsme měli vodu až pod nosem! Stačilo pět centimetrů a plavali jsme i s celým statkem!

Nejen živel, ale úskočná zloba v člověku… Co když vezme štychovku a hrázku načne… ostatní beze stopy dodělá voda, nikoho bychom nemohli podezřívat.

Valilo se to na mne zbytek noci, rval jsem se s šedým bahnem, největší bolest jsem ráno pociťoval v kloubech. Zvláštní. Z námahy, nebo ze zimy?

Pro ostatní byla noc taky krušná. Řachly pojistky – čerpadla se na hodinu zastavila, zpáteční voda se už dostávala pod nohy prasatům a kravám. Pak to Petr, kterého naštěstí probudili, spravil. Je to machr – chlap do zákopů. Myslí na ostatní – není přece možné, i když se improvizuje, udělat chybu. Elektrika je neviditelná sviňa, co zabíjí.

Voda je taky sviňa. Pořád se musí hlídat. Stačí, že začne prosakovat jen za prst, jen stružka… Začíná to neškodným pramínkem a končí ničícím proudem – řekou!

Je sobota, je už dost lidí, zdejší mlaďoši – hasiči, kamarádi farmářovy rodiny, burani, jako jsem já. Už nemusím mačkat…