Dopis z Lukašenkovy cely

Andrej Dynko (32) je běloruský novinář. Vadí mu Alexandr Lukašenko, a tak proti němu koncem března demonstroval v centru Minska. Byl zatčen a odvezen do vězení. Následující řádky popisují, co při tom zažil.

Píšu tyto řádky v pondělí v jedenáct večer. Když to stihnu, dostanou se ještě před uzávěrkou do redakce Naša Niva. Světlo je vypnuté, ale věznice nespí. Hučí jako noční džungle. Z cel doléhá halas a smích, někdy i chechtot. Připomíná to dětský letní tábor. Přes den hrajeme šachy s chlebovými figurkami, „na mafii“, „lodě“, luští se křížovky. Po večerce nastává čas vyprávění. Věznice donekonečna vzpomíná na různé policejní zásahy a eskorty, lidi si dělají legraci z diktátora a jeho dvorních lokajů, stejně jako z komentátorských hvězd rozhlasu a policajtů, které sem do služby nahnali z celého hlavního města. „Ticho, sakra!“ dávají o sobě vědět stráže, ale kravál neutichá. V okénku nade dveřmi svítí žárovka, a právě u té píšu.

Ať žije Bělorusko

Dozorce řekl před hodinou chlapcům ze sousední cely, že sem do Okrestinovy ulice vezou další tři stovky zadržených. Zní to bláznivě a těžko tomu věřit. Kdo může vymýšlet takové vtipy po týdnu zatýkání jak na běžícím pásu. Poslední velký přísun jsme zaznamenali v sobotu. Tehdy se taky po celách rozkřiklo, že před naši věznici v Okrestinově směřuje patnáctitisícový průvod demonstrantů …