Další lekce v obraně

Povodeň 2006 přišla moc brzo. Otřepaná pravda o přípravách na minulou válku tady platí dvojnásob: lidé měli letos po ruce zbraně proti předminulým záplavám. Ani to ale není málo. Dá se říct, že se zlepšujeme s každou další katastrofou.

Kam utéct a co dělat

Změnilo se především to, co se dalo udělat hned, tedy první reakce. Ve všech ohrožených územích funguje systém varování, uvolnily se informační kanály mezi hydrology, samosprávami, hasiči atd. Veřejnost většinou ví, co v kritické situaci dělat, na koho se obrátit nebo v nejhorším případě kam před velkou vodou utéct.

Horší je to s prevencí před dalším náporem živlu. Tady se zatím od roku 2002 na celostátní rovině příliš nepostoupilo. Věc se zadrhla na obvyklých potížích západní společnosti v mediálních časech: když velká voda zmizí z titulních stránek novin, musí administrativa klopotně hledat peníze v rostoucích nákladech sociálního státu, dohadovat se, co je v čí kompetenci. Postup brzdí i vlastnické vztahy. Dvě ze čtyř největších protipovodňových opatření, obří poldry u Rájce-Jestřebí a Uherského Hradiště, zůstaly kvůli nesouhlasu majitelů půdy na papíře.

Existují samozřejmě i případy, kdy se podařilo všechno urychlit tak, že už letošní záplavy nepředstavovaly hrozbu. Například Praha se rozhodla nespoléhat na státní pomoc a postavila si ochranu sama. Bylo by však mylné tvrdit, že ostatní měli udělat totéž a dnes…