Jeden den v životě

Sakra, do kolika hodin jsem to včera vlastně četl? Do půl druhý? Do tří? Těžko říct. Vím jen to, že jsem musel u tý literatury docela odpadnout, protože jsem v gatích a svetru, přikrytej dekou a ležím na gauči. Ta literatura je poněkud rozšmelcovaná, pár stránek má oslí uši z toho, jak jsem se po tý štangli papíru celou noc válel. Pitomej budík řve a já, ačkoli je osm, si připomínám patřičnou pasáž z tý knihy: „V pět hodin ráno, jako každý den, zazněl budíček - tloukli kladivem o kolejnici u štábního baráku.“ Ačkoli se nechci rouhat, připadám si stejně vyvoranej, jak se takhle po ránu mohli cejtit obyvatelé toho gulagu.

Další pasáž z knihy mě straší hned u snídaně, protože jsem včera zase nestihnul nakoupit. „Šlichta byla dennodenně stejná, podle toho, jakou zeleninou se tábor na zimu zásobil.“ V mým případě je to furt stejnej tři dny okoralej rohlík a nějaký zbytky paštiky.

O půl devátý vypadnout z baráku, v devět otvíráme. Jdu z toho kopce do města, protahuju krok, abych stihl po cestě trafiku a soucítím s literárním hrdinou z tý knihy, kterou jsem včera do dlouhý noci četl a kterou jsem dnes ráno našel na gauči trochu zraněnou: „Šuchov neměl ani špetičku tabáku a neměl ani vyhlídku, že by dnes nějaký sehnal dřív než večer. Proto byl při čekání tak napjatý a připadalo mu, že po tom konečku cigarety v tuhle chvíli touží snad víc než po samé svobodě.“ A je tu trafika! „Jsem svobodnej ve svý závislosti,“ říkám si,…