Jeden den v životě

Budím se v 8. Spala bych dál, ale moji dva pejsci postřehli, že nespím a soutěží spolu, kdo se mi jako první posadí na hlavu. Žárlí na sebe. Raději vstanu, z lásky mi někdy poškrábou obličej.

Spolu se mnou se probouzí i můj strach.

Zapínám počítač. Kontroluju poštu. Je ještě moc brzo.

Vařím si kafe a zapaluju první cigaretu, snídaně bude až k obědu. Pejskové běhají po zahradě a já vidím, že sníh prolomil jeden trám na stodole. Dnes venku slunce nesvítí, příchod jara má pauzu.

Oknem koupelny pozoruju prvního špačka, natřásá se před svou budkou.

Piju kafe a plánuju obranu i útok.

Měla bych nějak dostat ty obrazy z výstavy v Praze domů, za pár týdnů přijedou rakouští učitelé na workshop a mohli by si něco koupit.

Kontroluju poštu podruhé – první e-mail – žádná práce.

V pátek mi totiž jedno nakladatelství oznámilo, že litují, ale ten slabikář, který jsem měla už už ilustrovat, budeme dělat až za rok. Slabikář měl být dvoudílný, sto dvacet stránek, práce na dva měsíce a pak pohoda. V květnu bych otevřela kavárnu ve Slavonicích a pak by se vidělo dál.

A teď tohle! No, skvěle, a z čeho budu žít a z čeho zaplatím všechny ty složenky?

Kdo mi půjčí? Já chci prachy vydělat, ne si půjčovat.

Od pátku píšu e-maily a ptám se, kde se dá…

Asi jsem usnula na vavřínech. Nebo jsem líná, jsem hrozně líná, a teď to mám.

Moje návštěva, která spala v pokoji mé dcery, se probudila. Piju druhou kávu a chrlím ze sebe…