A proč zrovna Bělorusko

První hlava nezávislého postsovětského Běloruska, předseda Nejvyšší rady republiky v letech 1991 až 1994, Stanislav Šuškevič rád prohlašoval Bělorusy za národ bytostně „tolerantní, rozvážný a obezřetný“. Tenkrát, brzy po pádu Sovětského svazu a po prvních krocích společnosti směrem k větší svobodě a snad i k nikdy nepoznané, záhadné demokracii, to znělo dobře – tak trochu jako propustka do nádherné civilizace, kde už na Bělorusy čekají jen samé dobré zprávy a hezké věci.

Pro Bělorusy, kteří se tehdy nad situací zamýšleli, byla Šuškevičova definice zárukou poklidného domácího vývoje – na rozdíl od víru za hranicemi, kde se většina ostatních bývalých sovětských republik propadla buď do válek a krveprolití, nebo do zničujících hospodářských experimentů. „U nás to dopadne určitě dobře,“ myslel si průměrný Bělorus. „Jsme přece Evropané, ne? Vždyť se nebudeme zbytečně hádat kvůli různým politickým maličkostem? Ani nás nenapadne se ve jménu abstraktních pojmů navzájem mlátit, že ne?“

Vzájemná tolerance, schopnost vyslechnout názor oponenta, zdvořile diskutovat, vážit si stanoviska opačné strany, dohodnout se a udělat rozumný kompromis – to jsou bezesporu krásné a vzácné vlastnosti. Ale v Bělorusku posledních patnácti let se za nimi bohužel často skrývá společenská únava, pasivita a neochota plést se do „té zatracené politiky, která s sebou nese samé nepříjemnosti a komplikace“.

V koutě

Bojový duch předchozích generací Bělorusů, kteří se za žádnou cenu a za žádných okolností nechtěli vzdát své svobody a nezávislosti a vždy bojovali na život a na smrt proti jakýmkoliv tyranům, ať už cizím nebo místní výroby, se v současné době buď beze stopy vytratil, nebo je dobře ukrytý pod rouškou obecné pokory a přikrčenosti.

Existuje vulgární běloruské přísloví, které se dá do češtiny slušně přeložit asi takto: „Čím více nás tlačí do kouta, tím jsme mocnější.“ Zaznívá v tom jakási skrytá výhrůžka pro ty, kdo by snad na pilu namířenou proti Bělorusům tlačili až příliš: v tom případě se může zvednout vlna tsunami národního hněvu a beze stopy pohřbít toho, kdo se odvážil jít do přímého střetu s jinak klidným a mírumilovným národem.

Hodně se mluví o tom, že běloruská trpělivost a opatrnost – zejména ve smyslu otevřených politických protestů – byla způsobena i obrovskými ztrátami na životech během druhé světové války. Tehdy zahynul minimálně každý třetí Bělorus. Říká se, že tak ničivý zásah do genetické „základny“ národa zažili snad jenom Židé a Poláci.

Ty to však, jak se zdá, na rozdíl od Bělorusů nepřimělo k tomu, aby se ve druhé polovině 20. století vzdali svých nároků na plnohodnotnou existenci a prosazování svých národních zájmů. Ten boj ale nejde vést bez zdánlivě nemateriálních a v éře globalizace druhořadých hodnot, jako jsou jazyk a národní kultura, ale třeba i pevné náboženské zakotvení. Zkrátka je nutná identita. Ale právě tu Bělorusové do značné míry ztratili už během carské rusifikace v 19. století i v době komunistického „vykořenění“, ateismu a „internacionalizace“. Kulturně-jazykové obrození v českém slova smyslu v Bělorusku neproběhlo dodnes, přestože země je patnáct let na Rusku formálně nezávislá. Kolem 80 procent obyvatelstva používá na úřadech i v běžném životě ruštinu. Jen zlomek společnosti, malá skupina svědomitých Bělorusů, to vnímá jako národní ponížení a důvod k urputnému odporu.

Čekání na „cigaretovou revoluci“

Dá se konstatovat, že ekonomika a její jednotlivé položky, které citlivě zasahují do každodenního života občanů, jsou dnes jediným více méně reálným motorem změny politické situace v Bělorusku. Odpůrci režimu současného prezidenta Lukašenka s trochou nostalgie připomínají celonárodní protesty stovek tisíc běloruských mužů počátkem 90. let, kdy se z různých důvodů (spojených především s rozpadem obrovského sovětského systému dodávek a výroby) nedostávalo nezbytného zboží, jako jsou třeba levné cigarety. V té chvíli šly tolerance a obezřetnost stranou a zdálo se, že davy rozzuřených Bělorusů jsou schopny okamžitě rozšlapat úřady i vládu, a že pokud se jim postaví do cesty policie, roztrhají ji na kousky. Poslanec Nejvyšší rady Alexandr Lukašenko tehdy v Minsku nepochybně pozoroval tyto projevy lidového hněvu (které postupně dostávaly název tabáková, cukrová, alkoholová atd. revoluce) a zřejmě se přitom hodně naučil. Možná si už tehdy uvědomil, že zbavit běloruský národ práva na svobodné volby, vzít mu nezávislá média a svobodu projevu není příliš nebezpečné – Bělorusům, jak se zdá, na demokratických hodnotách moc nezáleží. Ale braň Bože vůdce, který by si zahrával s běžnými potřebami „dělnické třídy“. S takovým bude hned konec.

Lukašenko ale šel dál. Pochopil, že nestačí jenom „bránit zájmy pracujících“, ale že je v boji o lásku a přízeň „prostého lidu“ nutné se s jeho nenáročným pojetím životní filozofie identifikovat. Z těchto úvah vzešla známá Lukašenkova formule běloruského štěstí: národ nepotřebuje ke spokojenosti víc než „skleničku (vodky) a škvarky“. Následná praxe tyto „vědecké“ závěry mladého a schopného demagoga plně potvrdila.

Kdo, když ne my

Čekat na další cigaretovou, potravinovou nebo jakoukoli jinou materiálním nedostatkem vyvolanou vzpouru je možné dlouho. Předpovídá se, že ekonomická „stabilita“ Lukašenkova režimu se okamžitě zhroutí, jakmile klesne světová cena ropy (Minsk dnes těží hlavně z toho, že obchoduje s ruskou ropou a ropnými výrobky v Evropě). Jiní analytikové spojují změnu běloruských poměrů s okamžikem, až Rusové spolu s Němci postaví nový ropovod na dně Baltského moře a běloruský tranzit ztratí svůj význam. Ale toto čekání není ta správná cesta. Vkládá jen další eso do rukou Lukašenkovy propagandistické mašinerie: „Podívejte se, vážení, jak opozice sní o tom, aby se život v Bělorusku zhoršil! Klidně obětuje zájmy lidí ve prospěch svých špinavých politických kšeftů!“

Co může udělat západní svět, aby Bělorusům pomohl? Nic než vyvíjet další tlak na Lukašenka, rozšiřovat seznam jeho úředníků, jimž je zakázán vstup na území Evropské unie, financovat opoziční média a další legální aktivity opozice. To je vše.

Ani deficit zboží, ani pokles zájmu o ruskou ropu, ani USA spolu s EU – nic z toho nerozhodne o změně běloruského osudu. Tu změnu musí provést národ sám. Možná se teď díky odvaze demonstrantů ten okamžik o něco přiblížil.

Překonat strach

Sovětská propaganda často zesměšňovala německou revoluci z listopadu 1918: vojáci v Berlíně se prý během bojů báli pošlapat květinový záhon. Chvíli po volbách si i opoziční média občas dělala legraci z „džínsové revoluce“ v Minsku: většina z těch, kdo večer přicházeli na Říjnové náměstí podpořit několik stovek skalních revolucionářů ze stanového tábora, to dělala odpoledne, ve volném čase, a s nastupující nocí vždy říkali: „Tak ahoj, kamarádi, držte se, my ale jdeme domů, zítra ráno musíme do práce…“

Určitá ironie vůči tomuto postoji je na místě. Ale zároveň musíme pochopit, že všichni ti, kteří tam docházeli a kteří jakkoli jinak vyjadřují vůči Lukašenkovi odpor, musí překonávat strach z režimu. Strach z toho, že ho policie zatkne, zmlátí, že se dostane do vězení, že snadno může přijít o práci a o zdroj příjmů. Není to lehké.

Hlavní pilíře Lukašenkovy politiky jsou „pořádek“ a „životní úroveň“. Na jejich základě vytváří svůj program, který je možno shrnout do jednoduché věty: Volte jistotu a klid. Největší růst HDP v bývalém sovětském prostoru, druhý – po Rusku – průměrný plat, co víc by si ti Bělorusové ještě mohli přát? Na co potřebují změnu? Oficiální média malují okolní svět (většinou i včetně sousedního spojeneckého Ruska) výhradně černými barvami. Realita Běloruska se ale prezentuje jako „vzor stability a prosperity“ pro celou Evropu.

Pokud mají pravdu ti, kdo tvrdí, že se Lukašenko chce v budoucnu stát běloruským monarchou a zajistit nejvyšší úřad i pro své syny, navrhl bych umístit na budoucím „královském erbu“ známý Goebbelsův výrok o tom, že čím větší je lež, tím snadněji jí lidé uvěří. V tomto oboru dosáhli Lukašenko a jeho dvorní suita skutečného mistrovství.

Zbývá jen doufat v to, že „láska a pravda jednou zvítězí nad lží a nenávistí“.´

Autor je běloruský novinář.