Plastičtí podzemníci z vesmíru

Paul Wilson, kanadský překladatel Václava Havla, pobíhal minulou sobotu zoufale po Smíchovském nádraží a hledal autobus nebo taxi. Potřeboval se dostat na okraj Prahy do Slivence, ale nemohl najít vůbec žádný spoj. Wilson, vládnoucí dokonalou češtinou se tedy rozhodl, že se zeptá lidí v hospodě opodál. „My tady nejsme od toho, abysme někomu radili,“ zpražili ho štamgasti. Jejich tvrdá slova obdařila Wilsonovu výpravu dokonalým kouzlem nechtěného. Kanaďan totiž mířil na setkání rebelů, kteří se tu před třiceti lety ke vzteku politické policie sešli na velké podzemní akci, jež později získala proslulost a vstoupila do dějin jako II. hudební festival druhé kultury. Wilson mezi ty máničky tenkrát patřil. „A díky těm chlapům v hospodě,“ říká se smíchem, „jsem si na chvíli připadal fakt jako před třiceti lety.“

Velká radost

Většina lidí ale druhou březnovou sobotu ten správný autobus do Slivence na rozdíl od Wilsona stihla: stanoviště linky číslo 246 obléhá zdaleka viditelný dav lidí kolem padesátky. Jsou oblečeni v černém a tváří se tvrdě. Jako by se tu natáčel film. Muži mají fousy a dlouhé, většinou šedivé vlasy, připomínající pavučinu. Jejich protějšky stejného věku jsou krásné, působí vyrovnaně a budí přirozený respekt.

Přijíždí autobus a všichni se hrnou dovnitř. Když si člověk kupuje lístek u řidiče, mění se pohledy zamyšlených mužů na…