Básník, který uživí rodinu

Petr Borkovec píše jinak než většina jeho současníků a povedlo se mu nemožné: být básníkem na volné noze, o kterého mají zájem v cizině.

V maličké pražské kavárně nakladatelství Fra je nacpáno jako v ranní tramvaji. Ventilace se dusí cigaretovým kouřem. Mezi kávou a alkoholy čte ze svého nového výboru poezie básník. Petr Borkovec (1970) nepatří rozhodně k těm, kteří berou setkávání se svými čtenáři jako nutné zlo. Kdo přišel na mítink s romantickou představou o téměř autistickém, plachém a roztomile roztěkaném autorovi, bude zklamaný. Na své si nepřijdou ani lovci démonických excentriků. Borkovec je prostě jiný. Přirozeně sebevědomý, kultivovaný. Nezapře v sobě evropský rozhled jednoho z nejpřekládanějších českých básníků současnosti. Stejně jako jeho výbor z šesti dosud publikovaných sbírek s názvem Vnitrozemí, který nedávno vyšel. Jeho náročný, arteficiální styl, je mezi aktuálními básnickými sbírkami kolegů vlastně trochu provokací. Takhle chirurgicky tu se slovem, rytmem, obrazem a náladou pracuje dnes skutečně málokdo. „Za pásmem bahna, na němž lampa mola / leží jako otisk obrovského palce /cinká tmavá voda plná nádobí. / Ani hrůza, ani hudba.“

Nepsat jen básničky, ale poezii

Borkovcova poezie je už léta popisována poměrně monotónními charakteristikami jako chladná, zbytečně artistní, málo komunikativní. Pejorativně se mu připomíná epigonství a…