Ve hvězdách
Tu scénu zažil snad každý. Jedeme tramvají a vidíme již nastartovanou agresi. Tu opilec útočící na řadového pasažéra, tu skinhead na Roma, černocha či Vietnamce, tu organizovaný kapsář na vyhlédnutou oběť.
Tu scénu zažil snad každý. Jedeme tramvají a vidíme již nastartovanou agresi. Tu opilec útočící na řadového pasažéra, tu skinhead na Roma, černocha či Vietnamce, tu organizovaný kapsář na vyhlédnutou oběť. Společný doprovodný rys bývá stejný. Ač je tramvaj plná, agresor si počíná většinou suverénně a nikdo mu nebrání. Postavit se vůči němu? Oslovit spolucestující a vyzvat je k akci? Zalarmovat policii? Takové ideální představy jsou v praxi většinou marné. Strach? Obava z odplaty? Zahleděnost do sebe? Ať tak nebo tak, zkušeností zůstává, že útočník opouští „bojiště“ většinou nerušeně. A to i při pěstní hrozbě, natož vraždě. Nejsme přece ve filmu, může znít argument pasivních. Jenže zrovna o nich takový film před třiceti lety vznikl. Pojednával o osudu Kitty Genovese zavražděné před 42 lety.
Jistě, případů, kdy se někdo nedovolal pomoci, bylo, je a bude mnoho, ale právě její byl medializován. Tato publicita vedla k následnému psychologickému výzkumu fenoménu, který je od té doby znám jako efekt nezúčastněného diváka (bystander effect) či právě syndrom Genovese. A slyšíme-li výraz syndrom, tušíme, že tu nejde o individuální či nahodilý případ, ale o širší zobecnění.
Catherine Genovese se narodila v New Yorku roku 1935. Když jí bylo 19, její matka se stala svědkyní vraždy a s rodinou se odstěhovala do bezpečnějšího Connecticutu, ale Kitty zůstala ve čtvrti Queens a postupem času…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu