Trpké MDŽ v uprchlickém táboře

Elze Abdulkadirové říkají doma v Grozném Aluminiová královna: shání po ulicích sběr, a tím v rozbořeném městě drží nad vodou sebe i svoji početnou rodinu. „My Čečenci jsme hrdý národ,“ řekla minulý týden v Praze hostům konference o Čečensku pořádané senátorem Jaromírem Štětinou. „Ale i my chceme žít jako lidi, ne jako zvířata. Ne se každou chvíli bát o své dítě, jestli se vrátí domů živé, nebo třeba zmizí beze stopy. Ale to je náš život, každý den.“ Kromě paní Elzy hovořilo o čečenském osudu mnoho dalších řečníků, mezi nimi i ti, kteří už přežívání doma vzdali, vydali se za novým životem do světa – a skončili v českých uprchlických táborech. Na senátní konferenci teď často mluvili stejně trpce jako Aluminiová královna. „Možná si někdo myslí, že to, v čem žijeme, je postačující pro uprchlíka,“ řekla například Mojra, asi padesátiletá matka pěti dětí, která tu i s rodinou čeká na azyl už dva roky. „Já si ale myslím, že to není důstojné pro člověka.“

Noclehárna pro život

Tuzemské uprchlické tábory upoutaly veřejnou pozornost naposled před dvěma lety aférou, která později získala jméno „zásuvková válka“. Úřady totiž běžencům začaly zničehonic – údajně kvůli bezpečnosti, ale k žádným haváriím předtím nedošlo – zabraňovat v přístupu k elektrickým zásuvkám. Lidé tak přišli o možnost užívat vlastní televize,…